Jdi na obsah Jdi na menu

Že by jednou třeba i kniha? (2)

12. 12. 2017

Nemohla tomu uvěřit. On ji podváděl! A jak si ještě tvrdil, že ji nezná. Kdyby ji neznal, takto by po něm přeci nelezla. To nedělá cizí žena muži, kterého nezná. Kdyby se aspoň přiznal! Jenže on musel zapírat, všichni chlapi jsou stejní! Hlavou se jí honily myšlenky. Ráda by mu věřila, ale nemohla, fotky mluvily jasně. Před tou hromadou let měla dát na svou matku, neměla si ho brát. Varovala jí, že se hned otočí za každou kratší sukní. Jenže ona, naivní dívenka, mu věřila. Že se změnil, že už po jiné koukat nebude.

Teď ví, že mu věřit neměla.

Někde četla, že většina manželství skončí rozvodem – myslela si, že její manželství bude trochu jiné.

Sbalila si jen to nejnutnější, viděla to tak, že pár nocí stráví po barech, a pak se vrátí ke své rodině, k matce, sestře, už nikdy k manželovi. K němu už ne. Kontaktuje pak svého právníka a zažádá o rozvod.

Věděla o jedné dobré restauraci nedaleko, mají tam i dobré pití. Jejich jídlo vždy milovala, i kdyby vážila půl tuny, chodila by na jejich jídla. To jediné ji mrzelo, že bude muset opustit i tuhle malou nenápadnou restauraci. Byla si jistá, že v rodném městě bude taky nějaká taková. Zastrčená a dobrá.

 

 

Byla už tma, ale to se v tomto ročním období není čemu divit, když je tma už někde kolem čtvrté hodiny. Seděla u okna. Sama, jen ona, její odraz a sklenka vína. Jeden číšník se s ní pokusil navázat konverzaci, ale asi ho přešla chuť. Neměla náladu na jakoukoliv konverzaci, a tak na každou otázku, byť jen řečnickou, odpovídala: „Hmmm,“ a usrkla ze skleničky. Po chvilce to číšníka omrzelo a raději se vrátil ke své práci. Vidět smutnou ženu mu rvalo srdce, ale jak se zdá, rána byla až moc čerstvá. V hloubi duše byl na ní nahněvaný, že ho tak odmítala, věděl však, že nemá právo se na ní zlobit. Neví, co se jí stalo a netuší, jak moc ji to sebralo.

Měl by tu spíše pracovat, nebo ho šéf zase pošle do patřičných míst. Není tu na party, měl by se tu snažit obsloužit všechny, aby si zákazníci neměli právo stěžovat na jejich služby. Občas sem přijde nanyka myslící si, že vstoupila do pětihvězdičkové restaurace. A takové dámy tu občas působí potíže.

Někteří zkrátka nejsou schopni pochopit, že toto je malá rodinná restaurace a ne nějaká super slavná restaurace z televize.

Občas tu potkal individua, o kterých by mohl jistojistě napsat román. A byl rád, že neví, čím se ti tvorové, lidmi by je nazýval, zabývají. Jeden jako by si hrál na super tajného špiona – černý oblek, černá kabát, lakýrky, bílá košile, černá kravata a sluneční brýle, přestože celý den bylo pod mrakem a teď je venku tma. A snažil se pohybovat jako duch, až na to, že duch nedělá tolik hluku.

Pak sem pravidelně chodila žena, která se strojila jako lehká žena. Podle jejích načesaných vlasů a přežvykování ne nepodobného přežvykování krávy, typoval, že lehčí ženou bude.  A to, co měla na obličeji, kvalitní strašák do zelí.

Dokonce si tu jedna starší paní, typoval ji na šedesát, možná i víc, hrála na mladou studentku. Jinak si její dva, teď už bílé, culíčky neuměl vysvětlit. A ta skládaná minisukýnka, košile s kravatou a golfový svetříček, buď šla z maškarního, nebo se vskutku cítí na slabých patnáct let. Právě se snažila roztáhnout pusu tak, aby si mohla ukousnout z Burgera. Jestli se někde odehrává komedie, pak tady. Občas měl tendence hledat skrytou kameru.

Dáma naproti školní stařence vypadala, že doma snědla svou rodinu, možná i nábytek a pomalu ujídala ze zeleninového salátu. Nad každým soustem se zasnila, jako by to byl ohromný šťavnatý steak.

Občas si říkal, že si vybral vskutku zajímavou práci. Nudit se tu nebude, a toho množství lidí, na které narazí, a že každý je něčím speciální. Nechtěl říct, že je každý něčím divný, raději používá slovíčko ‚speciální‘, zní to trochu líp.

A podobných takzvaných exotů tu bylo požehnaně.

 

 

„Já fakt víc nevím! Řekl jen, ať jí přinesu snídani! Nejlepší kávu a nejsladší koblihu,“ podrbal se na hlavě. Těkal očima, raději se koukal všude kolem než na toho poldu se zápisníkem. Na obličeji měl jizvu a stou vypadal ještě děsivěji. „Já fakt víc nevím!“ štěkl po něm zoufale. Furt se ptal a ptal, ale on víc nevěděl. Prostě ji chtěl donést jen tu snídani a ona ležela v posteli, upravená ale nedýchala. Volal záchranku, ale ta hned volala policii. Jenom ji přinesl snídani.

„Nenaznačoval něco...?“ nadhodil policista. Viděl, jak je ten kluk vyděšený. Vsadil by poslední boty, že ten kluk ještě neměl dívku, a teď najde nahou krasotinku, mrtvou. Na jednu stranu toho kluka litoval, na druhou, snažil se ho dusit, pěkně začerstva. Třeba mu vyklopí nějaký detail, který by jim pomohl. Bohužel ten mladík mlel to samé stále dokola. A čím dál tím zoufaleji.

Věděl, že by ho už měl nechat jít, jenže v pokoji nebyly žádné stopy, ani otisky, ani krev nic, vše bylo omyto, vyleštěno, vydesinfikováno…. A jediné co, ta dívka měla dva copánky podél obličeje. Promnul si spánky, začínala ho bolet hlava.

„Ne!“ mladík vypískl. „Já fakt víc nevím! Culil se, jako by si připadal jako největší borec! Ale nic mi neřekl!“ zmateně mumlal.

„Jdi domů,“ vydechl policista, na tohle neměl. Ten mladík vypadal jako zmlácené štěně.

 

 

Vstoupil do malé hospůdky. V takových malých nenápadných restauracích rodinného typu se našla nějaká žena, která se v mužích už tolik spálila, že je raději někde mimo civilizaci a sama. Musí takovým ženám ukázat, že muži nejsou zlý. Musí jim dát najevo, že měly pouze smůlu, musí jim ukázat, že se na drsné pohlaví mohou spolehnout. To je jeho poslání, to pro co žil.

A vskutku, i dnes našel smutnou ženu. Seděla u v rohu u stolu, který od vchodu nebyl zrovna dvakrát na očích. Seděla tam sama se sklenkou. Byl si téměř jist, že je to víno, jaké si však nedovolil odhadovat. V duchu zajásal, když si žena povzdychla. Na to on měl cvičené oko. Opatrně za sebou zavřel, sundal si kabát, zkoumajíc ženu.

Má si k ní rovnou sednout, nebo omylem, nebo do ní nechtíc narazit, až se bude zvedat? Každá žena potřebovala vlastní postup, jenže tuto nemohl odhadnout.

Když by si k ní sedl rovnou, mohla by ho poslat do patřičných míst. Když by do ní omylem narazil, možná by si toho ani nevšimla. A to bylo přeci hrozně super, výzva. Po dlouhé době výzva. Rozhlédl se po restauraci, u každého stolu někdo seděl. Dnešek mu hrál do karet.

Dnes to bude zajímavé. Velmi zajímavé.

Pomalu se vydal ke stolu, kde seděla. Stihl si všimnout, že tu je spoustu zajímavých osob, zdá se, že někde musel být maškarní.

Nejvíce s emu líbila sedmdesátiletá školačka a muž převlečený za vlkodlaka.

„Dobrý večer. Můžu si přisednout?“ smažil se mile usmívat, i když v duchu se smál o sto šest. Dostane ji. Musí. Ukáže ji, že muži jsou dost dobří i pro ni.

Žena se vylekaně podívala kolem sebe. Nejdříve se s ní snažil komunikovat číšník a teď? Jenže, když viděla, že každý stůl je obsazen, jen mlčky přikývla. Myslila si, že tu dnes bude klid, ale jak se zdá, zrovinka dnes ji to někdo prostě nepřál. Jindy by se pokusila o úsměv, ale dnes se raději jen mlčky dívala z okna. Věděla, že odpovědi se jí nedostane, ale třeba ji tak opustí její city. Ani to se nestalo. Bojovala s touhou vrátit se za mužem, věděla však, že teď už nemůže. Dopoledne odešla. Ty fotky byly jasné, nemohla tam zůstávat.

Napadlo ji, že by si našla lásku na jednu noc, možná by pak cítila zadostiučinění a vrátila by se k němu, aniž by měla rudo před očima. Cítila by se provinile, to ano, ale oplatila by mu to. A to není zase tak malá cena, čert ví, kolikrát ji on tohle udělal. Ten číšník byl sice mladý, ale pohledný s příjemným hlasem.

Na chvilku se podívala na muže před sebou, měla jedinečnou šanci si prohlédnout muže naproti ní i číšníka, a musela uznat, že oba dva by ji sexuálně přitahovali. Číšník bude janek, nebude vědět co dělá, ale bude to dělat cenou noc, a ten muž naproti ní.

Vzdychla.

Nad tímto nikdy neuvažovala, tak proč teď? Protože se cítí ublížená?

Pokud ve všední den vyřídí rozvodové papíry, nebude se ani moci cítit provinile, když si dnes někoho vybere.

Nebo oba?

Ne, to ne, to už by se provinile cítila, i kdyby byl rozvod. Takže dnes domů půjde s jedním z nich. Tak se rozhodla.

Raději se zase podívala z okna, měla pocit, že se jí červenají tváře, jen nevěděla, jestli studem nebo hříšnými myšlenkami. Jenže nápad zhřešit ji lákal víc a víc.

Rozhodla se.

Zhřeší.

A to, s kterým zhřeší, nechá na náhodě.

Opatrně se za ně podívala. Číšník už odcházel, ale ten šarmantní muž se na ni usmál. Doufala, že bude bydlet někde poblíž, nechtělo se jí jet až na druhý konec města, ne-li dál. Mohla by si své rozhodnutí začít vyčítat a utéct.

Pak by si ovšem vyčítala, že odmítla takovou šanci. Vidět svět růžově, dovedla by si ho představit i jako svého partnera, i když takové myšlenky o neznámém muži si zakazovala.

Chtěla se napít ze své sklenky, avšak uprostřed své sklenky si uvědomila, že její sklenička je už prázdná.

Netušila kdy a jak ji vypila.

Jednou za čas asi tělo alkohol potřebuje.

„Jste v pořádku?“ zeptal se, když si všiml, že už nějakou dobu zírá do prázdné skleničky. Zatím co se bavil s číšníkem, všiml si, že zbytek vína dala takzvaně na ex. Zdálo se mu, že to udělala mimoděk, teď si tím byl jistý, jinak by takto nezírala do skleničky. Možná to nebude tak složitá kořit, možná ji získá celkem snadně. Stačí ji jen trochu opít. Nebyl špatný nápad jít do malé zastrčené hospůdky. Nikdy ho nezklamaly, vždy v nich byla nějaká opuštěná smutná a zklamaná žena.

„A-Ano,“ vykoktala náhle a snad tu byl i pokus o úsměv. „Jen jsem se trochu zamyslela.“

Opětoval ji úsměv. „Dobře. Kdybyste se chtěla vyzpovídat…,“ začal opatrně. Buď se chytí, nebo ne.

„Cizímu muži? Nene, tak zoufalá nejsem,“ odvětila mu okamžitě, načež si uvědomila, že udělala chybu. Možná kdyby se vyzpovídala, byl by k hříchu povolnější. „Jen… řekněme, že mě muži zklamali,“ zkusila zachránit situaci. A jaké bylo překvapení, když se ten muž chytil.

„To je ovšem politováníhodné. Zklamali vás muži? Takovou krásku?“

Jen přikývla. Dlouho ji nikde neřekl, že je krásná, nebo něco v tom významu. Možná nepatřila mezi nejkrásnější ženy, ale ošklivka to asi nebyla. Nebo v to spíše doufala. Konec konců si našla muže, sice jen na tři roky, ale našla.

„Tak co, kdybychom Vám názor na muže trochu vylepšili?“ usmál se, zklamali ji muži. Ta půjde. Myslel si, že to bude dnes po dlouhé době složité. No a ono ne. Ne, že by se zlobil, jen by si rád zopakoval první dvě ženy, ty byly nejnáročnější.

„Ne, to nemusíte,“ zavrtěla hlavou. Možná ten mladý číšníček bude lepší varianta na nevěru, tenhle začíná být až moc dotěrný. Možná by mu prostě měla říct, tak si sakra iluze nedělá. Ještě stále má pochybnosti nad svým rozhodnutím, rozhodně ho nechce pokoušet.

Muž se k ní naklonil a šibalsky si usmál. „Neváhejte,“ špitl.

Snažila se to na sobě nedat znát, ale vyděsila se. Jako by ji snad viděl až do duše.

Muž si zase sedl pořádně. „Nebojte se. Všiml jsem si, že si hrajete s prstýnkem na levé ruce. Na prsteníčku,“ nenápadně ukázal na prstýnek. „Stále těkáte očima, skoro neznatelně, ale přece. Když se díváte z okna dáte hlavu tak, že vaše vlasy jsou jako hradba mezi námi. Nevím, nad čím se rozhodujete, ale neváhejte,“ šibalsky mrkl. Možná to tak snadná kořist nebude. Velmi zajímavá žena. Zdá se, že se stále rozhoduje. Netušil nad čím, ale doufal, že nad něčím, co by mu pomohlo. Třeba svého muže chce opustit, to by bylo přeci jen příjemné. Mohl by ji konejšit. V duchu se propleskl, kdyby takto uvažoval dál, mohl by pak udělat něco, co by ji vyděsilo.

„Já…,“ začala vystrašeně žena, poté ale odevzdaně sklonila hlavu. „Přišla jsem jen na mužovu nevěru,“ podívala se zase z okna. Teď už si uvědomila, že vlasy používala jako hradbu mezi nimi, aby ji teď nemohl vidět do obličeje. Zpětně si uvědomila, že to tak dělá celkem často. Jakmile se schylovalo k něčemu, co ji nevyhovovalo, pootočila hlavu a vlasy shrnula na stranu, na tu k ostatním. Je to dobrá taktika, usoudila. A možná i nenápadná, i když si toho tento muž všiml.

„Jen?“ podivil se. Je to první žena, která řekla, že přišla JEN na mužovu nevěru. Jako by to bylo samozřejmostí každého manželského páru. „Mě to jako JEN nepřijde.“ Pobavilo ho, že se zase schovala za své vlasy. Mělo to své kouzlo, možná mu to přišlo i celkem roztomilé. Přišla mu jako malá holčička.

Tiše přikývla. Možná řekla to hloupé jen, ale věděla, že je to velmi bolestivé jen.

„Mrzí mě, že máte tak špatnou zkušenost. Co kdybych vás pozval na večeři?“ zkusil nadhodit, znal restauraci, která se specializuje na jídla s přísadou alkoholu.

„Snad jen drink. A těch jsem si tu už objednala několik,“ zahleděla se do prázdné sklenky. „Možná bych už měla přestat.“

„Já si myslím, že jste stále moc střízlivá. Možná jste málo truchlila, hm?“

Netušila, co tím chtěl naznačit. Že ji to mrzí méně, než by mělo? Tomu se ji věřit moc nechtěla, však svého muže přeci milovala. Ale kdyby ho milovala, jak si myslila, možná by dnes neuvažovala o lásce na jednu noc. Možná měl pravdu, truchlila až s podivem málo. Jen se sbalila, vyřvala si na něj hlasivky, a teď tiše sedí v malé restauraci a dumá nad svými myšlenkovými pochody. Možná už ho nemilovala, možná už to zalíbení jen opadlo a ona si toho nevšimla. Netušila, jestli jí takové myšlenky vůbec ubližují. Možná je taky už tak otupělá, možná už prostě nic necítí.

Tenhle cápek, byl možná až moc dotěrný, ale užít si s ním jednu noc by snad mohla. Ale měla by mu ráno dát jasně najevo, že to bylo poprvé a naposledy. Nerada by mu dala nějaké naděje.

„Možná ano,“ přitakala mu nakonec. „Možná bych potřebovala nějaké to odreagování,“ zkusila nadhodit. Třeba ji na to skočí. A když ne, ten mladý číšník to jistí. Všimla si, jak po ní stále pokukoval. A byla si téměř jista, že na sobě špinavý flek ani díru v oblečení nemá.

„A jaké odreagování by to mělo být?“ zkusil dělat hloupého, někdy to pomáhá, lidé se pak rozmluví. Ne, že by nevěděl, co mu chce říct, ale je lepší, když to řekne sama. Bude mít pak pocit, že to tu vede ona.

Pozvedla jedno obočí. To dělal jen, když byla silně zaujatá, nebo ji něco mile překvapilo.

„Tanec? Karaoke? Nějaký divoký klub? Nebo snad poklidný ples?“ nadhodil. Líbilo se mu, jak nadzvedla obočí. Při karaoke a klubu sebou nenápadně trhla, snad nemilé vzpomínky. Tu nejžádanější možnost odreagování nezmínil. Měl ji na jazyku, ale raději ji nezmiňoval, jen ať má pocit, že to tu vede, jen ať si o to hezky požádá sama.

„Myslím, že bych raději něco,“ zamyslela se. „Onačejšího.“

„A namáhavé, či snad lenivé?“ teď byla ta chvíle kdy si s ní mohl začít opatrně hrát.

Zarazila. Netušila, co tím myslí, ale prvně ji napadlo, že by mohl snad narážet na sex. To se jí líbilo. Ten nápad byl zdá se oboustranný. Snad pochopí, že to bude jen jednou. „Možná bych volila línější verzi. Já raději yogu, to je pomalé a namáhavé. To mi vyhovuje.“

Doufal, že tu yogu použila jen jako přirovnání k sexu. A pokud ano, nebude to špatná noc; řekl by, že by mohla být přímo těžce zajímavá. „Pak bych vás na lekci yogy k sobě velmi rád pozval. Jsou jistě nějaká cvičení, která jste nezkoušela..?“

„Och,“ cítila, jak se červená. „Zajisté jsou cviky, které jsem nezkoušela. Dokonce existuje i cvik s velmi zajímavým číslem,“ snažila se ignorovat náhlý pocit horkosti. Tušila, že bude červená, ale rozhodla se dělat jakoby nic.

„Cvik s číslem? Ten velmi dobře znám, možná bychom si ho na úvod mohli dát, je dobrý na rozcvičení,“ ne, že by se snažil o nějaký svůdný tón, jen trochu ztlumil hlas, přeci, nemusí vědět celá kavárna, k čemu se mezi nimi schyluje. Upřímně ho pobavilo, když viděl, jak rudne.

„ZAPLATÍM!“ vykřikla tak energicky, že překvapila i sama sebe.

 

 

Hotel, jehož jméno neuměla vyslovit.

Postel od pohledu říkala, že bude měkká, peřiny vypadaly nadýchaně. Všimla si, že má na stole několik knih, kožený sešit, rozevřený, a jeho písmo z dálky vypadalo velmi úhledně. Elegantně. Nijak velké ani malé.

„Nejdříve drink?“

Všimla si, že on se už pomalu začal svlékat. Zaskočilo jí to, ale chápala to. V taxíku se domluvili, že to bude jen o tělesném uspokojení a jen jednou. „Raději ano, nějakého pořádného panáka.“

„Mám tu ruskou vodku, zvládnete ji?“

Usmála se. V životě to nepila, ale ve filmech to pijí jak vodu, nemůže to být nic zlého.

Neřekl, by do ní, že by si ona mohla pochutnat na vodce, ale chce, tak ji bránit nebude.

Nalil ji a podal jí to.

Absolutně netušil, co to s ní udělá, ale musel v sobě potlačit škodolibí smích, když viděl, jak v obličeji mění barvy a snaží se nadechnout. „Ruská voda, madam,“ pokrčil rameny a usmál se. Doufal, že to není škodolibé, i když v hlavě se lámal v pase a smál se, seč mu plíce stačily.

„J-Já už… vodka ne,“ mumlala a vzpamatovávala se z pálení celého jícnu.

Zasmál se, teď už mu to přišlo trochu vhodnější. „Nebojte, už nedám,“ opatrně ji začal svlékat kabát.

Všiml si, že sebou cukla, ale dělal, že to je normální, prostě kabát odložil a pak se opatrně pustil do rozepínání knoflíčků u košile, zipu na sukni…..

 

Předchozí / Následující

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář