Jdi na obsah Jdi na menu

Že by jednou třeba i kniha? (1)

22. 11. 2017

Ony vždy zemřely. Zemřely, protože se o ně tak dobře staral, zemřely v žáru vášně, zemřely, protože on je dokonalý muž.  Muž, kterého žádná nechce opustit. A on se o ně tak rád stará.

Opatrně ji přikryl, tentokrát si byl jistý, že jeho vyvolená jen spí, a jistě se ji zdají sny o jeho dokonalé péči. Zapletl ji vlasy, dva copánky kolem obličeje. Tak moc ji to slušelo. Jemně ji pohladil po tváři, a dal se do úklidu pokoje. Musí ti tu po vášnivé noci uklidit, nemůže přeci nechat pokoj takto rozházený, to by si nedovolil. Chudáci uklízečky pak. Ještě, že měl vlastní saponáty, dá to tu do pucu, určitě s tím hotelová služba bude spokojená. Jediné, co musí uklízečka udělat, je vyprat a dát čistě povlečení. Ušetří těm udřeným ženám tolik času. Musí ho jako hosta milovat.

Po úklidu, samozřejmě tichém, aby ho nikdo neslyšel, vzal odpadkový pytel a dal do něj rukavice, prázdné láhve od saponátů, ani bral to tu pořádně, hezky pečlivě. Musel, byl tu jen hostem.

Odpadkový pytel pevně zavázal a dal ho ještě do druhého. Pro jistotu, nechce, aby se přeci někde po cestě roztrhl a on tu udělal nepořádek. To přeci nechtěl. To nechtěl nikdo. Pečlivě si složil všechny své věci, dal do své příruční sportovní tašky, kam dal i odpadkový pytel. Vyhodí ho pak někde náhodně u kontejneru. Odpadky byly ve dvou pytlích, nemohlo mu to zničit oblečení. Vše se snažil vždy dělat pečlivě. V dnešní době je takových poctivých můžu, jako je on, málo. Soudil, že byl poslední ze svého druhu, měl by být v knize ohrožených druhů.

Tiše otevřel pokoj, na chodbě byla zrovna pokojová služba. Tichounce za sebou zabouchl a odchytil si mladíka. Podle mladistvého vzhledu ho typoval na brigádníka. Dal mu do dlaní bankovku, kterou náhodně vytáhl z kapsy, ani nekoukal, kolik mu dává, jen věděl, že je to papírová.

„Měli jsme velmi náročnou noc,“ šibalsky se na mladíka usmál a sledoval, jak pomalu rudne, že uhry  na jeho tváři svítily jako sníh na Kilimandžáru. „Nechce ji ještě tak dvě hodinky spát. Pak ji prosím přineste čerstvý koblížek, měkký a sladký jako je ona, a tu nelepší kávu, co seženete. Věřím ve vás,“ mile se usmál.

Mladík jen přikývl. Podobné žádosti nebyly neobvyklé, ovšem chtěli je hned a ne až za dvě hodiny. A i kdyby na to zapomněl, on už bude dávno pryč. Nevypadal, že je to stálý muž jedné ženy, tipoval, že je střídá jako ponožky. To tihle šamstři dělají. Chtěl jednou patřit mezi ně, ovšem jeho tvář mu to moc nedovolovala. Stěží o něj nějaká kulatá ošklivka opřela kolo. A že v něj věří, to slyšel prvně, musí to splnit. Třeba v něj pak bude věřit i nějaká jeho spolužačka.

Sledoval, jak muž odchází. Ano, za dvě hodiny přinese kávu, zná dole jednu číšnici, která umí výborné latté machiato, a ještě na něj i něco nakreslí. Poprosí i o srdce. A naproti je malá domácí pekárnička. Občas si tam zajde, mají to tam lahodné. To bude to pravé pro unavenou dámu. Stále dumal nad náročnou nocí. Jak moc náročná? Co tam spolu dělali? Typoval, že karty spolu nehrály, i když kdesi v koutku jeho mysli se zjevila myšlenka na svlíkající poker.

 

 

Sedl do svého naprosto obyčejného auto, bylo tak obyčejné, že ho každý mohl beztrestně přehlédnout – a to chtěl! Tašku s věcmi i odpadky měl na zadní sedačce a díval se na sebe do zpětného zrcátka. Sundal si falešný knír, bradu i obočí.  Vždy se upravil trochu jinak, nechtěl přeci, aby pak šel po ulici a ženy se na něj jen lepily. To nechtěl nikdo. Sundal si i něco ze rtu, vypadalo to jako potravinová folie. Používal to pro svůj klid, stejně tak i kondomy. Nějaká jeho nohsledka mohla být nějak nemocná a on nechtěl být nemocný. Chtěl umřít ve svých sto letech někde na procházce. Pěkně rychle, aby si to on ani nikdo kolem neuvědomil. Rychle a čistě. Nedovedl si představit, že by umíral deset let na rakovinu. To by raději skočil z okna na hlavu. Hezky rychlé. Navlékl si své rukavice, kabriolet neměl, ale ten pocit, že je někdo víc, že má ten sporťák a ty rukavice, ho vzrušoval. Ne sexuálně, ale jeho snem byl jaguár. To jsou hezký auta. Miloval je. A ženy, které si ho vybraly, měli jaguár, nebo aspoň jejich drahé polovičky. Jaguár bylo prostě jeho auto. Ta značka ho pronásledovala stejně jako ženy.

Zívl si. Byl unavený, ale po každém tom večeru našli onu ženu do dvou dnů mrtvou. Netušil, jak to dělá, ale typoval, že ty ženy chtěli jít za ním, ale jejich muži je nepustili, a tak to dopadlo smrtí. Ano, tak to muselo být. A on si musel najít nějakou nezadanou, aby s ním konečně mohla odejít. Být jen s ní. Stále ale tu ‚pravou‘ hledal. I když si už vůbec nebyl jistý, jestli nějakou najde. Už nějakou dobu hledá…

 

 

„… odjíždím!“ zaječel ženský hlas, načež se ozvalo jen bouchnutí dveří a dveřmi tlumené nadávky. I ty nejpeprnější.

Muž, sedící na pohovce se díval na fotky, které zničily jeho manželství, jak se zdálo. Tu noc si pamatoval, ale jinak, než tvrdily fotky. Od rána na něj jeho žena ječela, někde v půlce už přestal poslouchat a nevěřícně zíral na krásnou ženu, která se po něm sápala. Aspoň podle těch fotek. Snažil se na ten večer vzpomenout, snažil se vybavit si tu situaci, i když z fotek by každý usoudil tu samou věc – podváděl svou ženu. Opakovaně.

Jenže on si nepamatoval, že by ji kdy v životě podvedl, byl v práci, pak šel domů. Na služebních cestách byl opravdu čistě pracovně, kolikrát ani nešel spát, aby je odbyl co nejrychleji a mohl se za ní vrátit. Nevyčítal ji, že je tak rozzuřená, ani nemohl. Netušil, co by dělal on, kdyby někdo donesl fotky jeho ženy a nějakého muže. Začínala ho bolet hlava. Kde kdo by to hodil za hlavu, jenže on si to opravdu nepamatoval. Nemohl si vzpomenout, ani tu ženu neznal.

Tak ho napadlo, že si to sám zhoršil, když řekl manželce, že tu ženu nezná. Musí si teď myslet, že jde do postele s každou, která je jen trochu líp vybavená.

Promnul si oči.

Něco mu říkalo, že to asi nemá smysl, fotky mluví jednoznačně, v té době tam byl na služební cestě. V té době nebyla žádná schůze, byl den mezi nimi. Odpoledne šel pak po zlatnictvích, aby ji koupil řetízek, jenže v letadle to zavazadlo ztratili.

A jeho žena si najala detektiva.

A ani jeden nevěří, že ten přívěšek, co je v účtech, koupil pro ní, ale to zavazadlo se náhodou ztratilo. Copak může mít někdo takovou smůlu?

Měl chuť si dát panáka.

Být paranoidní, řekl by, že to někdo na něj uchystal. Jenže rozum po něm řval, že se musel opít, proto si nepamatuje tato škobrtnutí. Alkohol rád moc neměl, ale kvalitní whisky nikdy neodmítl. A taky nepoznal, kdy má dost. Proto mu moc neholdoval. Ale ta whisky byla vždy jeho konečnou. Myšlenky jeho hlavou lítaly, jako zmatený roj včel.

Vykašlal se na to, že ještě není ani poledne.

Fotky kamsi odhodil a rázným krokem se vydal do pracovny. Ve stole, v šuplíku měl whisky. Hodně starou a hodně kvalitní. Sběratelé a historici by jej jisto jistě zabili, kdyby se dozvěděli, že se ji právě chystá vypít, a klidně celou láhev najednou. Psal se tam rok 1866, ale to ho nezajímalo. Jestli se tomu alkoholu v láhvi něco stalo, tak ať, poslední, so si bude pamatovat, bude pořádný lok dobrého pitý. Nebo taky skončí na týden na záchodě, jak mu kvalitně pročistí střeva. Tu první možnost vítal, ta druhá ho děsila. 

 

Následující 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář