Jdi na obsah Jdi na menu

Kapitola 4.

6. 5. 2018

 

Jestli si myslel, nebo špatně pamatoval, že cestování je sranda, šeredně se spletl. Tam, kde býval krásný les, teď stály jen souše. Spíše jen tak trčely ze země, vypadalo to tu, jak na bitevním poli. A nebyl to první les, který potkali a on se tak změnil. Zrovna skládal z koně své věci, aby zde přečkali první noc. Nechtělo se mu, ale dál cestovat nemělo smyl, cestovali by tak v noci, a to by mohlo být nebezpečnější než tu přenocovat. Místo zeleného listí a krásné hnědé nebo i bílé kůry tu ze země trčeli kmeny černé, jako by byly ohořelé. Na zemi ani jedna květina, ani jedna houba, nic, co by připomnělo, že by tento les mohl ještě žít. Klid mu nepřinesla ale ani ta mlha, která se držela u země. Svět byl černobílý. Už je to mnoho let, kdy naposledy viděl takto zničené území.

„Mladíku, co víš o dnešním světě?“ zeptal se ho patrně, když svého vzteklého koně přivazoval ke souši, která se zdála být bytelná.

„Ani moc ne, myslím. Já se většinou jen tak toulal, terčem posměchu pane,“ mladík si hladil svého nového koně a přemýšlel, jak mu bude říkat.

„A sdělíš mi své jméno, nebo ti pouhé ‚mladíku‘ vyhovuje?“

„Neznám své jméno. Nemám ho, jako ona,“ pokynul k hnědému koníkovi, který si zrovna drbal hlavu u jednu se souší.

„A chtěl bys nějaké jméno?“ zeptal se ho bělovlasý muž.

„Nevím, pane. Bude mi k něčemu? Rád bych byl nějak oslovován,“ mumlal si mladík spíše pro sebe.

Bělovlasý muž shlédl na mladíka a sledoval, jak mu zrudli tváře obličej snažíc se schovat v hřívě své menší kobyly. „A máš nějaký nápad?“

„Asi… myslím… bylo by hezké, aby nám jména začínala od stejného písmene… myslím sebe a tuhle kobylku… mou kobylku?“ podíval se na svého pána nejistě.

„Ach, jistě by to bylo rozkošné!“ usmál se. „Možná bys chtěl znát i mé jméno. Já jsem Saivin,“ uklonil se a bavil se tím, jak mladík vylekaně ucouvl, až se málem přerazil o klacík, který si jen tak v klidu ležel na zemi.

„Sai… vin…,“ zopakoval mladík opatrně.

„Ano, Saivin. A můj hřebec je Begoa,“ poplácal koně po krku a rychle ucouvl, než se po něm jeho hřebec stihl ohnat. Nikdy asi nepochopí, proč je jeho hřebec tak vzteklý.

Mladík přikývl. „A pane, vymyslíte jméno i mě?“ podíval se na něj prosebným pohledem.

„Kdysi jsem znal starý pár, jmenovali se Enan a Edha. Líbilo by se ti být Enan a mít kobylku jménem Edha?“ začal kolem nich ty klacíky sbírat, mohli by si rozdělat oheň, aby jim v noci nebyla taková zima.

„Enan… Jsem Enan!“ mladíkovi se rozzářily oči, jak kdyby prvně poznal lásku žen.

„A máš kobylku Edhu,“ doplnil ho opatrně. Nadále mlčel, nechal mladíka, aby se rozplýval nad vlastním jménem. Svět byl někdy k dětem krutý. Většina takových dětí pak ale byla vděčná za každé vlídné slovo. Nebo jen vymyšlení jména pro ně. Nikdy si nemyslel, že by to někomu mohlo udělat radost. Dvě jména, která neměl rád. Na druhou stranu, jestli to mladíka tak těší, udělal asi dobře. Na dávání jmen nebyl dobrý. Nikdy.

„Pane… Pane Saivine, nač jste se mě ptal na svět?“ připojil se ke sbírání klacíků a sledoval unavený výraz svého pána.

„Protože mě to zajímá. Chtěl bych tě možná i něčemu přiučit, ale potřebuju vědět odkud začít,“ narovnal se a začal připravovat na oheň. „Nevím, jak moc je půda suchá, prosím nanos i kamení.“

 

Na co kamení? Vy jste jako malí nedělali táboráky? Z kamení se přeci udělá ohniště. Pro informaci, zase jsem si našel brigádu, tentokrát roznos letáků, takže to mi nezabere tolik času, ale kapitoly asi nebudou přibývat, jak bych chtěl – jednu denně. Soused-fotograf se mě teď snaží tahat všude sebou. Byl jsem na několika psých závodech – odtud ta jména postav i koní. Co se názvů týče, lidé dokáží být opravdu kreativní! A dnes sedím na zřícenině, pokud se tomu tak dá říkat. Stojí tu jen jedna stěna. A moje hlava začíná stávkovat, protože jsem si jednou zkusil fotit… no to byste nevěřili, jaký odpočinek to je. Dnes už jsou čtyři hodiny odpoledne, ale já pevně věřím, že dnes tuto kapitolu dotáhnu! Kdyby mi nějaké strasti života bránili psát, určitě si sem neodpustím poznámku o tom, jak je život zlý. Nebojte, vsuvky je konec, půjdu si udělat kávu, pomazlit tu mou mrouskající Micinu a půjdu zase psát!

Nezmínil jsem se, že mám kočku? Nu, tak už to víte. Mám pouliční směsku, kterou jsem našel kdysi na ulici. A protože tu jsme jen my dva, nenechával jsem ji kastrovat – a ona mě za to svým mrouskáním trestá.

 

„Není to složité, vidíš?“ Saivin luskl prsty až od jeho kostnatých prsů odskočili jiskřičky. Sledoval Enanovy nejrůznější obličeje, jak se až přehnaně soustředil, ale ne a ne lusknout tak, aby odlétly jiskřičky. „Nemusíš se tak moc snažit, spíš se snaž přijít na to, jak to udělat. Někomu pomůže nenávist, jinému strach, někdo při tom vzpomíná na milovanou osobu.“

„Jenže mě to nejde!“ odfrkl si zoufale. „Nevím, jak!“ rozhazoval rukama.

„Nehledej sílu v hlavě, ale v srdci,“ mrkl na mladíka – Enona. Vzpomněl si, jak mu ta slova říkala jeho učitelka. „Chtít věci hned je možná dobré, ale ne praktické. Nechtě, abys měl hned stejně množství jisker jako já, chtěj prozatím jednu malou,“ snažil se mu radit, ale připadal si jako naprostý idiot. Měl prvního učně a není schopen mu ani vysvětlit, jak funguje magie. Cítil se hloupě.

„Snažím se, pane. Ale nemyslím si, že bych mohl někdy používat magii,“ natáhl ruce k ohni. „Víte… já bych spíše než ovládaní magie chtěl znát magické tvory,“ vzhlédl, když se jeho pán-učitel zakuckal. „Je to k smíchu, vím, že to jsou jen legendy… ale představa, jak letím na drakovi, povídám si se strážci lesa… nebo pomáhám dračici přivést duši do správného těla…,“ podíval se na hvězdy. „Vím, že se nám hvězdy snaží něco říci, ale já jim nerozumím!“ vydechl rozhořčeně. „A tak rád bych si s nimi povídal.“

„Myslím… tvá slova,“ snažil se Saivin vzpamatovat. Tušil, že to nebude obyčejný mladík a jeho tužby nejsou jiné, než bývali kdysi jeho. Neznal jméno… vyrůstal bez rodičů… hledá odpovědi ve hvězdách… Ach! Jak mohl být tak slepý! „Myslím si, že právě TY budeš moci mít stejnou moc jako já. Magičtí tvorové… věřím v ně, byl bych naprostým hlupákem, kdyby ne, však ovládám magii, hm? Neopovrhuj svými tužbami, byť se ti zdají sebevíce zvláštní. Věz, drahý Enone, že já neměl jiné dětství než ty. Myslím si… takový už zkrátka bude úděl naší rasy,“ sám se podíval a hvězdy. Už se na něj tak nehněvaly, stále s ním ale sotva mluvily. Musí jim dát čas. Ony se jedné noci zase rozmluví.

„Rasy?“ podivil se Enon a mračil se na svého pána. Hlavou se mu honila spousta myšlenek, i jedna naprosto hloupá, a to že by jeho pán byl spojen s draky nebo jinými tvory. Ne, tomu sám nemůže věřit. To není možné. Je to jen čaroděj. Nic víc.

„Znáš prastarou řeč? Říká se, že s ní mluví hlavně draci, nebo spíše… mluvili s ní, než je lidé pozabíjeli. Když v sobě objevíš nadání pro magii… věřím, že brzy pochopíš i tento jazyk.“

„Ale čarodějové tímto jazykem nemluví!“ snažil se oponovat.

„Kdo ví,“ vydechl Saivin. „Třeba ano, jen to tají.“

„Myslíte si, že někdy potkám draka?“ zeptal se mladík, který se právě ukládal ke spánku.

„Třebas jej už potkal, ani o tom nevíš, mladý Enone,“ usmál se počkal až mladík usne, pak tichým šeptem přivolal bariéry, aby mohli v klidu a bezpečí nerušené spát a nabrat síly do dalšího dne. Černobílá krajina nedodávala odvahy, ani ten oranžový oheň, který ohříval vzduchu okolo nich. Stále se mu ježily chloupky na zátylku, a i když mu bylo celkem teplo, třásl se. Pro jistot přivolal ještě jednu silnější bariéru, možná to byla přehnaná ochrana, ale jemu se prostě něco nezdálo. Skrýval se moc dlouho a teď netušil, co se děje, jak se to děje, ani odkdy se to děje.

 

Vzdávám se, začínám usínat. Rozhodl jsem se Vás čtenáře více nenapínat. Rozhodl jsem se vám ukázat, jak spisovatel píše, jak vznikají příběhy, místo toho tu jeden vyprávím jen tak s občasnými poznámkami. Zkusím Vám teď něco trochu vysvětlit. Už jsem nakousl, že zde budou i tvorové z různých pohádek, legend a podobně. Do fantasy žánrů tato stvoření můžeme strčit bez výčitek, v reálném světě by to nešlo, možná proto jsem se rozhodl, že to budu vysvětlovat na fantasy světě. Onen les opravu existuje. Cestoval jsem za rodinou, vlakem, a projížděli jsme lesem, který týden předtím postihl požár – poděkujme nějakému žháři. Aspoň se říká, že to podpálil nějaký intelektuál. Řekl jsem si, proč bych nemohl někdy takový les použít? Nás svět není vždy hezký a dokonalý, nebude takový ani ten můj smyšlený. Rád bych měl dokonalý svět, ale to zkrátka nejde. Má hlava mi to nedovolí.

A dialekty? Přiznám se, že jsem upravoval pár hovorů, které slýchávám v hromadné, o meditaci, o nějakých čakra silách a podobně. Lidé v našem světě věří v nadpřirozeno, a když mluví nahlas přes celou tramvaj, jen těžce je přeslechnete.

Ale!

Dají se tak získávat zajímavé informace, i když je to velmi neslušnou formou. Na druhou stranu, mohli spolu diskutovat i tišeji. Že psaní není svatá práce? Nemůžu si vše jen tak vymýšlet, to ani nejde! Často se inspiruji v dění našeho světa. Poupravím to a šup s tím do příběhu! Rád si čtu různé druhy horoskopů, magických tajů našeho světa a tak. Lidé tam často vymyslí nějakou kravinu, kterou ale umí dobře obhájit, a to také pomůže při vymýšlení vlastního světa. A řekněme si upřímně, každý se někdy dívá na hvězdy a v duchu se jich ptá – nebo se ptáme tarotových karet.

Netuším, jestli jsem touto vsuvkou děj spíše nerozbil, ale vězte, že i když si vymyslíte vlastní svět, někdy je dobré se nechat inspirovat v tom našem. Ale jen inspirovat! Jak bude příběh dál pokračovat? Měl bych přibližnou představu, ale sám netuším, jestli se k takovému cíli dopracuji, nebo zase někde odbočím a příběh bude naprosto o něčem jiném. A i když to je fantasy svět, zkusím do něj zakomponovat něco z našeho světa, aby byl vám můj svět trochu bližší. Pokud vám tyto vsuvky vadí, prostě je přeskočte, děj příběhu nemění ani nedotvářejí, jen se tak snažím nějak říci svými slovy proč je to tak a ne onak. A vlastně se rovnou tak trochu obhajuji před vámi i sám před sebou.

Zkrátka, uvidíme se u další kapitoly, drazí čtenáři.

 

Předchozí / Následující

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář