Jdi na obsah Jdi na menu

Kapitola 3.

5. 5. 2018

 

A jsem tu zpět. Několik dní jsem nepsal. Nechtělo se mi nebo nebyl čas. A hlavně, nebyla inspirace. Vím, skončili jsme nocí, kdy málem zabili vlastního pána a dnes jsem se rozhodl pokračovat. I když teď piji již třetí kávu a stále si nejsem jist, jestli chci pokračovat v dění noci, nebo skočit už do rána. Byla chyba několik dní nepsat, ztratil jsem tu pravou slinu, nejsem si jist, jestli se příběh odvíjí správně, ale při správné hudbě a správném naladění mysli se snad toho dokážu zase stejně ponořit. Když ne, zahodím tento příběh a rozepíši jiný. Vpravdě, jen jsem sedl k počítači a hned jsem se cítil unavený a i zoufalý. Jak bych měl pokračovat? Co čtenář chce? Co ho překvapí? Co ho potěší? Jak pokračovat, aby měl příběh hlavu a patu a nebyla to jen snůška keců o ničem? Že je to moc otázek? Hlavou se mi jich honí mnohem víc. Myslíte si, že to přeháním? Jestli píšete, ale nepřemýšlíte, jak čtenáře potěšit, překvapit, nebo zarmoutit, nemyslím si, že to je dobrý přístup k psaní. Tím ale nechci říct, že píšete špatně.

 

Sledoval zbytek dění noci, do domu se nevrátil, jen se potuloval… všechny jeho hříšné myšlenky byly ta tam. Představa, že málem zabil svého vlastního pána ho děsila. Měl být opatrnější, ne se vše snažit vyřešit honem, aby byl v zahřáté posteli, co nejdříve. Mohla se mu jeho nedočkavost nehezky vymstít.

 

A už je večer. Já ležím v posteli, pohoršen sám sebou, jak špatně mi dnes jde psát. Pár vět o něčem neurčitém. Bojuji sám se sebou, vedle sebe u postele kávu, mobil se zapnutými sociálními sítěmi a notebook na sobě. Uznávám, psát v posteli a v leže nic moc příjemného, ale já jsem tak unavený. Vlastně ani nevím z čeho, nic moc jsem dnes nedělal, ale bylo mi nějak divno od žaludku. Možná se o mě snaží nějaká nemoc, ale věřím, že je to spíše psychické, že nejsem schopný nic napsat – to jednoho hned otráví a zkazí mu den.

 

A vidíte, večer jsem usnul, aniž bych cokoliv napsal, dnes to zkusím napravit a napsat nejvíc zajímavou kapitolu. Ano, vím, bláznivina, nemožné, ale chci to zkusit.

 

Město se při jejich omylu ani nevzbudilo, jejich pán je ani neseřval, to samo bylo trochu zvláštní, věděl však, že jeho pán na tuhle situaci nezapomene. On nikdy nezapomíná. Byl ale rád, že někdo konečně skolil to stvoření, aspoň mohou být noci zase o něco klidnější, i když na jak dlouho? To nikdo neví. Jeho mysl teď ale tížilo něco trochu jiného. Poslední dobou se zvířata stahovala k městům a začínala být dotěrnější, hladovější a agresivnější. Pamatoval doby, kdy si zvířata lidí ani nevšimly. Viděl často umírat zvířata, poslední dobou se smrti ani nebránili, jako by s ní byli smířeni. Dnešního večera viděl v těch očích to samé. Tomu zvířeti se nechtělo o život bojovat, jinak by jejich pán takové monstrum nikdy neporazil! Ne, že by svému pánovi smrt přál, jen věděl, jak to bývalo dříve. Je čas učinit konečně rozhodnutí a vydat se na cesty. Dlouho dělal, že nevidí. Má strach, aby už nebylo pozdě na nějaké to řešení. Jak by ale měl té své rozkošné brunetce v posteli říct, že to s ní bylo krásné, ale je na čase to skončit, protože odchází a neví, kdy se vrátí – jestli vůbec.

A co ten klučina? Zvládne cestovat s ním? Možná by ho mohl učit trochu svému umu, udělat si z něj následníka, kdyby náhodou jeho konec přišel brzy, i když tomu nevěřil. Zdálo se mu, že hvězdy jsou dnes nahněvané ještě více než jindy.

Dlouho dělal mrtvého brouka, možná by měl něco řešit. Byl dlouho pohodlný, nechával řešit problémy jiné a sám si užíval života, v rámci možností, které měl.

Tak moc se mu nechtělo opustit město. Ne, nechtělo se mu tam ven, do divočiny, do jiných měst, potkávat zase nové lidi, to se mu nechtělo. Nijak k tomuto městu nepřirostl, ale nechtěl se poslouchat různé narážky nebo poznámky lidí, kteří ani nevědí s čím mají to dočinění. Vybavila se mu situace, která se stala opravdu hodně dávno. Tehdy se mu smáli pro jeho vzhled – hubené dlouhonohé cosi se tu nenosí – a nadávali mu. U některých výrazů se červená dodnes! Tehdy celé hospodě jasně vysvětlil, že síla nespočívá v postavě, ale ve schopnostech.

Vrátil se domů, kde dobu sledoval jednu zaprášenou skříň. Možná by ji měl zase jednou otevřít.

První krok je nejtěžší, říká se. Pro něj nešlo o krok, ale o otevření skříně.

Ale musí.

Opatrně ji otevřel, jako by tam na něj snad čekal strašák.

Nic nevyskočilo, sledoval jen zaprášený plášť hnědé barvy se zlatým prošíváním, béžové jezdecké kalhoty, vysoké černé jezdecké boty a také bílou košili, která jasně dávala najevo kam patří – měla na sobě hodně vzorů, některé vyšívané hnědě, jiné zlatě. Na plášti měl zlatou broži, která také byla symbolem jeho řádu.

Promnul si unavené oči a vytáhl ruksak, do kterého si začal skládat náhradní oblečení. Druhý ruksak měl jen tak položený, dá ho mladíkovi, aby si taky sbalil. Jednou byl rád, že si tyhle věci schoval do skříně v komoře, kam nikdo nechodil – klíče od ní měl jen on.

Měl by se jít také upravit, aby svému postavení odpovídal. Jeho bílé rozčepýřené vlasy se dali jen těžce zkrotit, ale oholit by se mohl. Někde tam uvnitř se přeci jen skrývá ten elegán, kterým by měl být. Dá to zabrat, ale jestli se má vydat na cesty, bude to muset zvládnout.

A měl by vzbudit mladíka. Pak až se půjde upravit a zkusit ze sebe udělat něco koukatelného.

 

Po dlouhé době jsem dal takový kus na jeden dech. Pro Vás to je možná kousek, ale pro mou hlavu to je obrovský kus příběhu hodný odměny – asi si dám nanukový dort. Celý. Nebo bych se měl odměnit jinak? To je ale vedlejší. Jsem i v celku rád, že jsem konečně byl schopen vymyslet, jak vypadá hlavní hrdina, vím náznaky už byly v minulé kapitole, ale věřím, že teď už ve vašich hlavách má hlavní hrdina nějakou podobu, už vidíte jeho obličej. Myslím, že popis jeho koupele, nechám jen čistě na vaší fantasii, jak si budete představovat jeho šlachovité tělo. Jestli měl nějakou jizvu? Nechte se překvapit, takové detaily mám připravené v následujících kapitolách.

 

Stál před zrcadlem a díval se na sebe.

Ta tam byl ten vrásčitý bělovlasý zarostlý chlap na vysokých nohou, teď tu stál upravený elegantní muž. Někteří by řekli, že právě omládl o takových dvacet let. Předtím mu typovali padesát a před chvilkou mu jeho mladý pomocník řekl, že vypadá na třicet, možná méně, o to víc, prý vypadají zvláštně jeho bílé vlasy. několik červenajících se tváří služek mu to potvrdilo.

Slyšel, jak se místní stájník dohaduje s jeho koněm.

Jeho kůň – to byla existence taky sama pro sebe, ale neodkázal jej odvrhnout, i když to byl vztekloun. Ale měl ho od hříběte a měl ho rád. Nedokázal točit koně jako jiní.

Zatřepal hlavou, nerad nad něčím přemýšlel. Upravil si plášť a vydal se pomalu ven. Přemýšlel, jestli stájníkovi dal dost zlaťáků, aby připravil ještě jednoho vytrvalého menšího koně pro jeho pomocníka. Snad na něj neušije nějakou tu boudu. Nerad by se zlobil. Nerad dával najevo jakékoliv emoce.

 

Že to je zbytečné komentovat? Asi ano, jen jsem prostě udělal oddechové odstavečky o ničem. Že to je k ničemu? Neřekl bych, postavy tak mohou dýchat, můžete si dokreslovat jejich charakter. A ano, hlavní hrdina je mrzout, ale třeba si ho zamilujete tak, jako já.

 

Venku spatři stájníka, jak nadává rudý vzteky, a svého hřebce, jak se snaží stále po stájníkovi kopat. Promnul si spánky a rozešel se ke svému koni. Je to jedna velká vzteklá vzteklina! Ale stejně ho má rád. I když je to nanejvýše ošklivý kůň. Narodil se možná jako roztomilé černé hříbátko, teď byl ale skoro bílý s různými šedými fleky po těle, jak kdyby někdo na bílé koně vylil inkoust a snažil se to z něj pak smýt. A ty jeho modré oči! Někteří se jeho koni nechtěli ani podívat o očí, jak je ta nezvyklá barva děsila. Nikdy by ho nevyměnil, oba byly svým způsobem jiní, oškliví. Na druhou stranu, někomu se mohli zdát neodolatelní a krásní.

Opatrně pohladil svého koně a převzal si otěže. Ne že by se hřebec hned uklidnil, je přestal kopat po stájníkovi, stále ale pohazoval hlavou.

Poohlédl se za stájníkem a sledoval, jak malý mužík mizí ve stáji.

„Jsem tu, pane,“ ozval se hlas za ním.

Trhl sebou a spatřil chlapce. „To je dobře. Koupil jsem ti koně,“ pokrčil rameny. „Spíše jsem dal stájníkovi nějaké mince a on ti vybere koně. Nebo chceš si ho jít vybrat sám?“

„Koně? Pro mě?“ shodil ze zad svůj cestovní batoh, který také dostal od pána.

„Utíkej si ho vybrat,“ pousmál se na mladíka a sám se vyhoupl do sedla, dosti kostrbatě, dobu na svém oři nejel. A asi to bude v jeho stylu jízdy znát. Musel se ale pousmát, když spatřil, jak se mladík rozeběhl do stájí a za kratičkou chvíli si ven vyváděl hnědého koně. Pobavilo ho, že srst koně má stejnou barvu, jako mladíkovi vlasy. Trochu ho zamrzelo, že si vybral malého zavalitého koně, ale ti prý bývají nejvytrvalejší. Vysocí koně jsou rychlí, ale jen na určitou vzdálenost. Snad to cestování spolu nějak zvládnout. A taky ho bude muset cestou naučit hodně věcí. V noci odeslal orla, mají tak týden dostat se na místo určení. A vůbec se mi tam nechtělo! Všichni budou mít hromadu připomínek, proč se o dění světa přestal zajímat a proč zase najednou chce vše vědět a tak dál.

Věřil, že to nějak zvládne, nejlépe bez jediného výbuchu hněvu – to by mohlo mladíka vyděsit.

„Nasedni si a pojedeme,“ přikázal mladíkovi.

„Já ale na koni nikdy nejel,“ zaprotestoval, ale vzal si batoh na záda a nějak se do sedla dostat.

„Nevadí, pojedeme pomalu a naučíš se v sedle pro začátek udržet, ano?“ svého koně nemusel ani pobízet, ten s ním celou dobu nervózně přešlapoval.

„A kam si myslíš, že jedeš!“ ozval se přísný mužský hlas.

„Ehm,“ podíval se na svého pána. „Řekněme, že povinnosti. Byl jsem stranou moc dlouho,“ odvětil upřímně. Lež by musel vymýšlet, a to je moc námahy.

„Ach tak,“ vydechl. „Brzy se vraťte. Cítím ve vzduchu něco špatného.“

„Jste u stájí, pane,“ rýpl si, i když věděl, co tím jeho pán myslí. Byl na tom podobně.

Jestli mu pán města opětoval nějakou jízlivou poznámku, nebo úšklebek, netušil, jeho oř se už sám vydal na cesty.

 

Vím, přímou řeč musím ještě propracovat, sám se někdy ztrácím v tom, kdo co říká, ale nemám vymyšlená jména, tak si na ně hold musíte ještě počkat. Slibuji, že v příští kapitole už nějaké prozradím. Pro vás čtenáře to je možná namáhavé, ale pro mě jako pisatele, ještě více. Víte, jak je složité popisovat něco nebo někoho, pro nějž nemáte jméno ani pořádný vzhled? Ale pokud jste to dočetli až sem, tak snad už dáte všechno – celý příběh. Nemám rád, když řeknu vše hned v první kapitole, ale ve čtvrté by už jméno mohlo zaznít, uznávám.

Tak se mějte, jdu s lehnout a zítra snad nová kapitola.

 

Předchozí / Následující

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář