Jdi na obsah Jdi na menu

Kapitola 2.

23. 4. 2018

 

Díval se hvězdy. Nevěděl, co by měl jiného dělat, byl večer, každý normální člověk spal, jen dole u pekaře se svítilo. Sem prošel nějaký ten hlídač ulicí nepříjemně mrmlajíc. Noční služby měl rád jen málokdo. On ale nastoupit jako hlídač nemohl, i když si to od mala přál.

Zaslechl tříštění skla. Jen s tichým povzdechem sledoval to dobré víno, které teď bylo na zemi místo ve sklenici. Malý klučina to okamžitě začal utírat, ale jeho bílou košilí, kterou si musel splést s tím hnědým hadrem na podlahy. Chtěl mu vynadat, chtěl ho odkázat do patřičných mezí, ale ten klučina se klepal, skoro brečel a snažil se vše uklidit. Však o co jde… košili si nechá ušít novou.

Raději se zase podíval na hvězdy.

Právě jedna spadla.

Takže se někde zrodil nový život. Nějaká duše se vrátila do nového tělíčka, aby si mohla zopakovat strasti života. Smutné ale bylo, když se na obloze objevila nová hvězda – někdo vydechl naposledy a duše odplula na nebesa, kde bude vyčkávat na svou novou šanci. Doufal, že to nezemřelo to novorozeně, o to smutnější by to bylo. Často se díval na oblohu, doufajíc, že i jeho duše bude mít tu čest tam někdy najít své místo, věděl však, že tato možnost mu byla odepřena už před hodně dlouhou dobou. Sledování hvězd ho naplňovalo jakousi nadějí, že tu není sám.

 

A já se také rád dívám na hvězdy, ale místo duší si představuji jiné planety, kde je život, a jak tam asi vypadá. Píšu ale fantasy, takže mimozemšťani jsou mimo hru, tak co lepšího tam dát než duše, které opatrují svět? Je to hloupé? Nemyslím si. Náboženství si také představují, že jejich Bůh, Alách, či co, je na nebesích a dává na ně pozor. Bůh Ra přeci shlížel na svůj výtvor – lid egyptský – také z nebes. A my dnes víme, že to žádný bůh není, že je to jen veliká hvězda, díky které můžeme na naší planetě žít – ano mluvím o Slunci. A pokud si to myslím špatně, nebo jsem nějaké jméno boha napsal špatně, omluvte mne, nevěřím v to, co nepoznám, takže se zrovinka v oboru víry nevyznám.

Ptáte se, v co tedy věřím? Jak mohl psát, když vlastně v nic nevěřím? To, že nejsem posedlý bohy a vírou v ně, neznamená, že moje fantasie je nulová. Troufám si tvrdit, že je to přesně naopak. Protože nevěřím v božskou moc, snažím se ve svých příbězích zachovávat fyzikální zákony, i když sem tam ve fantasy ujedu – ano, vím, že draci neexistují. Prostě si jen myslím, že hvězdy jako duše je zajímavý nápad, a jestli ho někdo už použil, netuším, popřípadě se omlouvám, opravdu mě to teď tak napadlo. Já ale na rozdíl od hlavního hrdiny sedím na balkóně s kávou v ruce a krom hvězd vidím i blikající letadla nebo sem tam družici. A taky tu na rozdíl od něj mám světelné znečištění, které mi brání v tom, abych spatřil všechny hvězdy, které bych mohl vidět.

 

„Měl by sis jít lehnout, mladíku,“ zamumlal, když na obloze spadla už třetí hvězda a on upíjel ze své sklenky vína. Trochu ho mrzela jeho zničená košile, ale mladík se snaží, a to se musí nechat. Byl rád, že takových košil má několik a že má i dost skleniček na víno, takže jeho mladý pomocník má ještě dost co rozbíjet, a i dost košil, se kterými může někdy časem zase vytírat. Možná to nebyl zase ten nejlepší nápad, vzít si ho domů a udělat něj pomocníka. Ale zase, není tu sám, i když dřív byly jeho věci více v bezpečí, teď nemusí dělat skoro nic.

„Vy také, pane,“ zamumlal.

„Já ne,“ zeširoka se usmál, v nočním klidu vypadal tak děsivě, až se chlapec zajíkl. Nemyslel si, že by měsíční svit mohl tolik zvýraznit jeho ostře řezaný obličej. Sklenice s vínem v jeho ruce mohla být klidně sklenice s krví. Měl tendence si přiložit dlaň na krční tepnu, ale snažil se to potlačit. Vybavil si mnoho povídaček a nočních zlých tvorech, které se živili krví svých objetí. Nemohl popřít, že jeho nový pán teď nepůsobil jako démon! Jenže, byl k němu vždy tak milý, nikdy ho za nic nepokáral, snažil se mu vše vysvětlovat – tak přeci nemůže být démon. A přeci působil tak děsivě! Chtěl něco říct, ale nezmohl se ani na nádech.

„Mladíku, začínáš modrat,“ podotkl a usrkl ze své skleničky vína. Dnes byl měsíc obzvláště jasný! Ježily se mu chloupky na zátylku. Dnes bude pro hlídače náročná noc. Sledoval, jak se jeho nový společník, ten klučina, který mu ani neprozradil své jméno, protože ho neznal, trhaně nadechl a jeho tváře pomalu získávaly zdravou barvu.

„Já-,“ zkusil opatrně začít větu, ale už vlastně ani nevěděl, co chtěl tomu vysokému, skoro až kostnatému muži říci. Že v měsíčním svitu je děsivý, jak démoni z legend? Hloupost! „Půjdu si lehnout,“ kývl nakonec. Nemohl snad ani popsat, jak vděčný byl. Měkká postel, teplý dům a jídlo, kdykoliv chce! I přesto občas jeho pán působil děsivě, možná ho měl rád. A těšil se do postele. Byl tu teprve druhou noc, ale na měkkou postel si zvykl až moc rychle.

 

Že ten malý kluk je nějaký moc vyspělý? Já stále ještě nevím, kolik mu je! Ano, psal jsem, že stěží poznal žití, ale to si staří lidé myslí i o pubertálních děcek, které náhle řeší své milostné vztahy. Takže mu technicky vzato může být i třináct. Původně jsem chtěl, aby mu bylo pět let, ale uvažuje moc dospělácky, takže bych to viděl na adolescenta. A že hlavní protagonista evokuje upíra? Vězte, to taky nebylo záměrem, ale zkusím si s tím nějak poradit. Oprava, budu muset si s tím nějak poradit. Všichni mi tvrdí, že si mám dělat osnovy, že mi to pomůže a tyto nečekané situace se nebudou stávat. I když jsem si psával osnovu, tak jsem vždy nějak omylem odbočil, protože se mi to tam hodila, ať natažením děje, nebo naopak, jeho oživením. Takže si jen většinou řeknu, jak asi bude vypadat hlavní hrdina a co by mohlo být jako hlavní děj – pak samozřejmě mnoho vedlejších linií, které mě napadnou až při samotném psaní. Jako teď, náznak, že by hlavní hrdina mohl být dlouhověký. Nebo nesmrtelný, nebo snad prokletý? Že až zemře, jeho duše se nedostane na nebesa? Sám ještě nevím, kterou variantu zvolím, uvidíme, jak se příběh vyvrbí dále. Sám vlastně nevím, co by mohlo být hlavní linií mého příběhu, na kterém se vám snažím vysvětlit, jak mé myšlenky proudí, a jak vlastně vzniká příběh.

 

Sledoval, jak chlapec mizí za dveřmi a pro sebe se jen ušklíbl. Možná to nebyl zase tak zlý nápad. Řekněme, že udělal aspoň jednou dobrý skutek, dal chlapci domov, a má zase na několik let vybráno. Rychle dopil sklenu, aby se i on odebral do své ložnice, ale rozhodně ne, aby ulehl ke spánku.

 

Copak? Máte myšlenky perverzního tématu? Jo, tak to já taky. A co jsem měl napsat? Čučel na hvězdy do skonání světa? Ale no tak! Život je život, a naše živočišné pudy jsou součástí přírody, nevím, proč by se to nemohlo dít i v jiné době, v jiném světě. Že se tomu slovu vyhýbám? Kdeže! Ano, sex je součástí života většiny dospělých. Je to tak. A že potřebujete lásku? Já jsem ale nenapsal, že by ho v posteli čekala lehká děva. Může ho tam čekat statný voják, žadonící po uvolnění anebo prostě jen žena, která se mu odevzdala nejen tělem. Prozatím si tam představte to, co vám bude hold příjemnější, ale pak se na mě načertěte, že mě se tam líbilo něco onačejšího.

 

Opatrně vstoupil do své ložnice, celkem prostorné místnosti bez oken, s jednou mohutnou skříní a pevnou postelí. Tmavou místnost osvětlovalo několik málo svíček. Už se chtěl svlékat, celý natěšený, ale zákon schválnosti funguje i v tomto světě. Když měl košili už skoro svlečenou, venku se ozval hluboký hlas nočního hlídače, svolávající všechny muže schopné bojovat k hlavní bráně. Unaveně vzhlédl ke stropu, jako by právě tam byly ony hvězdy, které mu trochu toho pelešení dnes dopřát nechtěly.

Upravil se a vyrazil ven. Co jiného mu taky zbývalo! Nočním hlídačem se nestal, ale když byl poplach, musel být často hned v přední linii.

Venku se jen přidal do zástupu běžících mužů, na rozdíl od nich, byl ale vysoký, a taky proti jejich statným tělům vypadal jako reklama na hlad. Ne vždy si můžete vybrat čím budete, někdy hold musíte přijmout to, co vám hvězdy nadělí. A on to přijal. Jeho tělo mělo však jednu nespornou výhodu – díky dlouhým nohám všechny bojovníky předběhl a byl mezi prvními u hlavní brány. Kapitán místních vojáků řval rozkazy, rudý v obličeji a jen v noční košili. V ruce držel svůj zdobený meč, kterým máchal, aby zdůrazňoval své rozkazy. Na smích teď nebyl čas, ač musel uznat, že to trochu komediálně vypadalo.

„A est i no,“ zamumlal a brána se začala pomalu otvírat. Čekat až se vojáci seskupí a vymyslí strategii? To se mu vskutku nechtělo! Doma v posteli jej čeká jeho milá. Nechce ji nechat čekat dlouho.

Ráznost rozkazů se ještě zvětšila, on se ale ignorujíc rozkazy vydal k bráně.

Skoro až s předstíraným zaujetím máchl rukama.

Všude se zvedl prach a hlína, sem tam i nějaký ten odpadek, a jemným fouknutím vše poslal k pomalu se otevírající bráně.

„Vy pitomci!“ ozval se za bránou jekot a všichni strnuli.

Z nočních stvůr se stal jen jejich pán, který byl na nočním lovu.

Když se brána celá otevřela, spatřili pána – teď od prachu, hlíny a všeho možného jiného bordelu – jak táhne cosi velkého chlupatého, kterému stále zářily oči, i když mnohem méně než obvykle. Všichni poznali, že z té stvůry pomalu vyprchává život, že už ta chlupatá koule o svůj život nebojuje a jen se odevzdává svému osudu.

 

Chlupatá koule? No, lepší popis mě nenapadl, sám zatím nevím, co za chlupatou stvůru to bude. Možná si zatím představce hodně vzteklého a přerostlého medvěda, časem přidám přesnější popis. Slibuji, že se v každém jiném popisu budu až nechutně vyžívat. Možná… Zatím vám asi stačí vědět, že to je opravdu velké… medvěd velikosti tažného koně. Sice nevím, jak to ten pán města mohl utáhnout, ale do se domyslí… No dobrá, tak prostě byl veliký medvěd, co terorizoval to městečko – ať máte i nějaký důvod, proč bylo to zvíře zabito.

 

Hledal ta správná slova, aby se mohl svému pánu omluvit. Sám se polekal hněvu, který v pánových očích viděl, nepamatoval si, že by kdy byl tak naštvaný. Několikrát se nadechl, snad aby promluvil, ale tolik potřebná slova nepřicházela.

Naštěstí jejich pán tu chlupatou příšeru s tělem medvěda a hlavou bez srsti připomínající obličej nehezky zmláceného muže táhl do města, nic neříkal, ani nenadával.

Využil možnosti a prostě se vydal domů, tiše a po anglicku.

Však on si to jednou vyslechne. Věděl to.

Když po něm ráno jejich pán nevystartuje, určitě mu to při nějaké chybě jízlivě připomene. Ale je dobře, že to zvíře skolil. Aspoň někdo si tu natolik věří.

 

Vypadá to, že sám nevím, co s příběhem? Je to tak. Rozhoduji se mezi několika variantami, přemýšlím, jestli to rozstřelit vtipem, více zvážnit nebo to vše zmačkat a vyhodit – dobře, zmáčknout CTRL+A, a následně DELETE. Máte pravdu, bojovat se má do konce! Tak půjdeme s tímto příběhem bojovat dále, i když si nemyslím, že bych to kdy dopsal, natož že by to dokonce mohlo vyjít. Krásný sen to je, ale nevěřím tomu. Nemám z toho pocit, že by to bylo kvalitní čtení, které by čtenáře mohlo vtáhnout. Možná kdybych sem nepsal ty své připomínky, ale já se rozhodl, že vám nějak osvětlím svůj tok myšlenek a nic lepšího mě nenapadlo. Nu tedy, půjdu bojovat dále! Ale to už asi bude na další kapitolu.

Tak zase příště!

 

Předchozí / Následující

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář