Jdi na obsah Jdi na menu

Kapitola 1.

19. 4. 2018

 

Často mi lidé říkají, že moje práce vlastně není prací, že nemohu být vyčerpaný, ani unavený, vždyť vlastně jen doma sedávám a koukám do monitoru, sem tam zapnu hru, po bytě mi řve nejrůznější hudba. Nemám přeci tušení, jak opravdová práce vypadá. V pravdě, psaním se dá uživit, jen musíte psát pecky, jako písničky, kterou za hodinu pětkrát v radiu zopakují, a to málokterý dokáže. Buďme upřímní, kdo může říct, že si k psaní nemusel nikdy najít brigádu. Zkrátka, nejsem tak úžasný spisovatel, jak jsem si kdysi myslíval. Můžu teď být tak akorát rád, že jsem si na měsíc vydělal dost, abych přežil a mohl zkusit zase psát. Něco vydaného mám, v elektronické podobě, nebo uveřejněné na svých stránkách, ale rozhodně nejsem světoznámý spisovatel. Rád zkouším fantasy, ale nikdy ho nedokážu dokončit nebo propracovat, aby to bylo čtivé a zajímavé, možná jsem jen moc upnutý na naše fyzikální zákony. Představa levitujícího stromu se mi prostě příčí, i když bych rád viděl, jak kolem mě proletí drak. A tak jsem zkoušel nejrůznější témata, nejrůznější žánry, až to skončilo tak, že píšu v podstatě sám o sobě, v domnění, že se by se někomu život spisovatele mohl líbit, že by rád někdo poznal pozadí toho, jak se tvoří příběhy, které pak někdo čte, nebo při hodně velkém štěstí je někdo zfilmuje.

A tak jsem se rozhodl, když jsem si na sebe vydělal, že tentokrát vše pojmu jinak. Rozhodl jsem se cestovat, budu jezdit, kam mě napadne, u spousty míst, ani neznám jména, jen vím, že tam je něco rozpadlého, a tak tam pojedu a třeba se vám svěřím s tím, jak to na mě působilo, třeba mě napadne příběh, a toto bude jen úvod, který třeba nakonec vymažu. Že to bude cestopis? Možná ano, ale varuji, pojmy neznám a místa, kam chci vyrazit znám jen tak, že jedu okolo, ale rozhodně nevyhledávám, jak se to přesně jmenuje, nebo jaká tam byla historie.

Nejsmutnější je, že ani já sám si nejsem jist, kam příběh bude směřovat, možná to bude jen nudný popis mých cest, možná tu popíšu příběh, který vás zaujme mnohem více než moje plkání o tom, jak psaní může být i náročná a vyčerpávající činnost, protože se vám někdy začne mozek tak vařit, že nebudete schopni ani vnímat realitu a místo autobusu budete hledat kočár přinejmenším tažený koňmi. Občas jsem tak mimo, že když mě někdo zeptá na čas, odpovím ‚Modrá.‘ anebo ‚Kůň… plavý drak.‘. Že se vám to nikdy nestalo? Mě v celku často. Třeba i to, že na mě lidi mluví a já jim nejsem schopen odpovědět, protože jejich otázky mi přijdou zmatené, pokud jsem schopen je vůbec vnímat.

Nebojte, ještě u ničeho rozpadlého nejsem, jen si tu tak doma sedím u stolu se svým věrným kamarádem notebookem, hraje mi tu hudba a snídám. Že jsem až moc podrobný? Zase tak moc ne, nebojte, jisté situace si stále nechávám pro sebe.

Říká se, že když chcete nějaké téma fotit, nebo o něm psát, měl byste si ho nastudovat, měl byste ho poznat. O to se bát nemusíte, okusil jsem práci skladníka, na poště jako doručovatel – dodnes z toho mám pomalu noční můry! – i jako asistent. Asistent byla příjemná práce, zvládl jsem u toho i sem tam něco napsat, i když to byla třeba jedna věta za den. Ale lepší než nic. Ne, rozhodně jsem nebyl ta sedící znuděná ženština lakující si nehty. Opravdu jsem stále někde pobíhat, byť jen dopoledne pro kávu.

Už jsem to říkal, musel jsem si na sebe nějak vydělávat, jen psaní zrovna mě neuživí.

Kam prvně mám v plánu jet? Sám ani nevím, stále se rozhoduji, dumám nad tím, jestli to je vůbec dobrý nápad. Měl jsem za to, že správný spisovatel by měl doma sedět na zadku a prostě jen psát. Po přečtení mnoha rad o tom, jak správně psát, usoudil jsem, že pro psaní je nejlepší sklep – je tam ticho, nikdo tam nechodí a můžete si tam hudbu pouštět, jak chcete. Ve městě ale takový sklep neseženete, a kupovat si kvůli tomu dům, to se mi taky zrovna nechce. Spokojím se s malým bytem, vždyť tu jsem jen já a já, a hudbu si pouštím do sluchátek, to víte, občas myslím i na sousedy.

Už jsem se zmínil, že nevím, jak bych prvně chtěl vyrazit, rozhoduji se mezi zdí, která asi kdysi bývala hradem, nebo obvodovými zdmi strážní věže, které jsou schované v lese. Mrzí mě, že jsme o dost takových památek přišli, na druhou stranu, díky lidské nerozvážnosti a neochotě chránit historii, mám kde čerpat inspiraci. Jít na prohlídku do opraveného zámku, proč ne, ale tyto polorozpadlé stavby ve mně vyvolávají pocit, jako bych náhle byl v dobách jejich největší slávy.

Někdy, když se dávám u opuštěného domu, mám pocit, jako bych viděl děti ze století minulého, jak si spolu hrají před domem, jak vykoukne žena z okna a svolá je k obědu, odněkud přijde rozvážným krokem i muž, který popožene děti, aby na ně jejich matka nemusela volat znovu. Zní to jako idylka…

 

 

A tak jsem se vydal na cesty. Ano, píši to tak vznešeně, že to ani pravda není. Prostě jsem se sbalil a nasedl na nejbližší vlak. Nakonec jsem dojel k naprosto jiné rujně, ale – jedno velké křiklavé ALE – krásné rujně.

Stojí na malém kopečku a hlídá své okolí. Strážní věz stojí, obvodové zdi také, když ale projdete velikým obloukem, kde asi dříve bývali honosné dveře, ocitnete se uprostřed vlastní fantasie. I když jsou naproti mně jen pozůstatky schodiště, i když jediné, co tu je, je tráva, obvodové zdi a uprostřed toho všeho strom, za kterým jsou hned ony schody, není těžké si představit, že to tu bylo krásné. A i velké!

Sedím mezi vchodem a strome, zhruba uprostřed, rozhlížím se, a mačkám písmenko za písmenkem na svém kamarádovi notebooku. Vzal jsem na cesty svého souseda, ten se pro změnu snaží proslavit jako fotograf. Chodí tu sem a tam, támhle vykoukne z okna, támhle leze po rozpadlé zdi, pak zase zmizí, hned na to se objeví, něco hrabe ve své brašně, pak zase odběhne. Možná život fotografa není tak těžký a dá se k němu i psát a být i spisovatel. Netuším, co si to mumlá za slova, něco o cloně, filtrech, HDR či jaké to úpravě. Možná bych si místo něj mohl představit mladičkého nádeníka, který se tu pomáhal starat třeba o zvířata, to musel sem pro seno, tam pro vodu, jinam pro čištění, tvrdé pečivo měli zase na jiném místě. Ano, umím si to představit.  Možná se mi v té mé malé hlavičce začíná rodit příběh? Kdo ví…

 

Malý chlapec, sotva znalý života, se toulal vesničkou pod velkým hradem. Jestli už něco chápal, tak to, že se tam nikdy nepodívá, nemohl nic jiného než jen obdivovat jeho mohutné venkovní zdi, rád by ale věděl, jak to vypadá uvnitř. Lidé, kteří z něj vycházeli, byli vždy upravení a čistí! On se mohl umýt jen v ledové řece, a to moc příjemné nebylo.

Často tu sedával a doufal, že by se jej někdo mohl ujmout a dovést dovnitř, místo toho, na něj často plivali, házeli po něm nejrůznějšími předměty.

 

Nu, a vidíte. Kousek naprosto o ničem, přestože sedím uprostřed ruin, o kterých jsem tvrdil, že mi vždy vnuknou nějaký příběh. Místo toho, jsem se snažil naznačit utrpení malého chlapce, snad psychické vydírání čtenáře? Komu by se nezželelo malého ubohého chlapečka, kterého nikdo nechce a jen všem jen pro smích? Ovšem, i to se dá zakomponovat do mnohem komplexnějšího příběhu.

 

Vlastně ani netušil, jak se zde ocitl, ve svých vzpomínkách tápal. Něco mu našeptávalo, že by měl toto místo velmi dobře znát. Jediné, co znal bylo bláto na ulicích, které mu špinilo boty. Po vydatných jarních deštích bylo snad všude! Trochu mrzutě zavrčel, nic o sobě nevěděl, ale snažil se vypadat trochu k světu, co kdyby jej někdo poznal? Nepotřeboval, aby se ho ostatní lekali, stačí, že když se tvářil, byť jen trochu zamyšleně, většina z davu ho brala obloukem. Často si vymýšlel, co by mohl být zač, třeba uctívaný pán, nebo strach nahánějící démon. Jeho hlava na jeho minulosti pracovala vskutku pečlivě a s nemalým množstvím fantasie. Něco jako magii nikdy nepotkal, ale musel přiznat, že po ránu se sám sebe často polekal, vypadal přísně a z poslední cesty i velmi unavený. Rád by měl po boku někoho, kdo by se sem tam o něj postaral, ale věděl, že to je daleká písně budoucnosti. Nechtěl si k sobě vázat nikoho, komu by pak svou minulostí, o které neměl ani zdání, ublížit. Teď však stál v malé vsi, kde seděl chlapec, netušil, kolik mu mohlo být, a ani nechtěl hádat. Skrz rozedranou tuniku viděl jeho vystouplá žebra.

Hladové to dítě.

A je to jen dítě! Možná by si ho mohlo oblíbit, i kdyby zjistilo, jak zlý byl – pokud vůbec. Ano, zeptá se toho klučiny, jestli by si domů nechtěl nosit pár měďáků.

 

A konec. Začíná být chladno a mě opustila múza. Psát mi nejde kdykoliv a jakkoliv, musím počkat na tu pravou inspiraci a doufat, že mě zase brzy neopustí. Potajmu jsem sledoval svého společníka, toho fotografa, a tiše doufal, že i když byl objektiv namířen na mě, nikdy mě na fotce nezvěčnil. Sedím tu už hodinu a on stále poskakuje a prolézá, co se dá. Víte, většinu svého času stejně jen koukám jen tak do prázdna a přemýšlím, co vlastně psát.

Myslím, že jako úvod, to mohlo stačit. Zkusím příští kapitolu spíše věnovat příběhu, už jste si asi udělali představu, jaký jsem, jak píši a jak ne. Rozhodl jsem se nakonec tento příběh – možná někdy do budoucna vydanou knihu – věnovat příběhu. Rady jak psát vám asi dávat nebudu, ale rozhodl jsem se, že příběh, pravděpodobně z fantasy světa, budu komentovat, abyste mohli poznat i pohled samotného pisatele.

Že okecávání bylo dost? Také si myslím.

Takže ahoj u další kapitoly!

 

Následující

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář