Jdi na obsah Jdi na menu

Kap. 4

9. 7. 2018

 

Ne, že by ta cela byla jiná než předchozí, stále to byla cela, jen jsem tu měla už posel jako postel. S matrací a dekou. V tu chvíli jsem odmítala fakt, že to nemám jen tak zdarma, stále jsem doufala, že se ty výhružky v té místnosti plné chlapů nestaly. Ale když jsem vykoukla skrz to malé okénko do chodby (tato cela měla dřevěné dveře s kovovými panty), tak jsem tam viděla jakési lehátko… a nemůžu říct, že by to ve mně vzbuzovalo nějakou důvěru.

A že bych tu měla maséra a chodil mě masírovat? Tak tomu jsem už tuplem nevěřila. Ale představa dobrá, uklidňující.

To, že jsem tam zase trávila nějaký čas, Vám asi došlo. Jak dlouho a co jsem tam dělala, vám asi říkat ani nemusím. Propusťte uzdu své fantasii a domyslete si tam sami něco. Jen podotýkám fakt, že jsem byla samotná.

„Máš nějaké přání?“

Ani jsem si v samotném zamyšlení neuvědomila, že někdo otevřel dveře. Vzhlédla jsem a dívala se na toho vtipného muže. Já opravdu, nevím, jak mu jinak říkat. Copak je normální, aby měl silné ruce a na nohou jen kosti a kůži? „Koupel,“ odvětila jsem mu, aniž bych přemýšlela, co mu na to mám říct. Chvilku jsem nebyla opatrná a řekla to, co si opravdu ze srdce přeji.

„Koupel. To nebude problém,“ kývl a odešel. A samozřejmě nezapomněl vší silou prásknout dveřmi. Snad aby mi dokázal, jak pevné jsou.

Nejprve ve jsem se těšila, představovala si obrovskou honosnou rohovou vanu. V ní opravdu hodně vody, a ještě více pěny. Živě jsem si představovala, jak do ní opatrně usedám, jak se na chvilku nořím pod vodu. Velmi příjemné představy.

Po chvilce se ale objevilo semínko pochybnosti. Neprotestoval, nenadával, nic… jen řekl, že to nebude problém. V tu chvíli se semínko pochyb rozdvojilo a jedno se proměnilo v semínko strachu. Detektivky, které jsem viděla, četla, nebo jen o nich slyšela… nikdy tam nešlo nic tak hladce a krátce. Vím, že ve filmech je vše tak trochu přitažené za uši, i v některých knížkách, jenže to neubíralo na mém strachu.

Tak trochu víc jsem viděla svoje tělo odhozené u kolejí… roztrhané šaty, doklady pryč, pomlácená… jakože loupežné přepadení, nebo jak se tomu říká… a ten liliput nevypadal chutě, dokázal by to naaranžovat.

V ten moment jsem se začala doopravdy bát o svůj život.

Snažila jsem se nepanikařit.

Ale budu upřímná, měla jsem co dělat, abych nezačala hystericky ječet, aby mě pustili, mlátit do těch dveří, snažit se je vykopnout a tak dále.

Ano, panikařila jsem, i když jsem se snažila sedět bez hnutí, klepala jsem se jako malý ratlík.

Abych nenudila. Po chvilce se dveře opět otevřely.

A opět tam stál ten vtipný muž.

„Koupel připravená,“ ušklíbl se na mě a ve mně by se krve nedořezal.

Představa horké vany mě nějak opustila. Jen jsem doufala, že nezačnou už teď ze mě vymlácet mou paměť nebo jak to řekl.

Pomalu jsem se postavila, a ještě opatrněji vyšla ven.

To lehátko tam bylo stále.

A teď už i … nevím, jak to nazvat… zkrátka dřevěná nádoba s vodou a trochou pěny. Milé překvapení a mě se ulevilo. Třeba to tak zlé nebude. Dokonce jsem zaslechla z konce chodby i dohady mužů o nějaké dýce. Jeden ji postrádala myslel si, že mu ji ten druhý ukradl. Myslím, že v ten moment jsem se od nich naučila pár zajímavých nadávek.

Došla jsem k té nádobě – opravdu si teď nejsem schopna vzpomenout, jak se tomu říká.

„Koupel?“ ukázala jsem na vodu a podívala se na vtipného muže.

A on jen kývl.

Když jsem si smočila ruku, voda byla stěží teplá, ale lepší něco než nic. Sama sobě jsem si dost smrděla a pocit alespoň malé hygieny byl žádoucí. Aspoň jsem měla hodné únosce.

A tak jsem se začala svlékat. Ano, styděla jsem se, ale koupel byla lákavější, než kde jaký stud.

„Ó bože!“ zaslechla jsem od toho týpka a jen se na něj ohlédla.

„Boha nevidím, ale otoč se. Aspoň trochu soukromí, hm?“ pozvedla jsem jedno obočí, neuměla jsem to tak dobře, ale o pidi kousek se vždy zvedlo.

Trochu se mi oddychlo, když se otočil a já se v rouše Eviným mohla vykoupat. Zázrak to nebyl, téměř okamžitě mi byla zima, ale Aspoň z toho nejhoršího jsem se omyla.

„Osušku,“ přikázala jsem. „No, otřít se mám do tvé kožené vesty?“ nadhodila jsem, když se na mě dobu nechápavě díval.

Chlapovi řeknete, že chcete koupel… tak vám zajistí pseudokoupel ale ručník zapomene.

„Eeee… Ne?“ vypadlo z něj.

„Takže osuška?“

„Nemůžu odejit!“

„Pánové! Už se nedohadujte o kudle, ale přineste mi sakra osušku!“ zařvala jsem z plna hrdla a v celé své baculaté kráse se dívala na svého osobního hlídače.

„Já…“ zkoušel.

„Mlč. Osuším se půjdu do své cely, že?“ naklonila jsem hlavu na stranu.

Rty se mu hýbaly, to jo, ale slovo z nich nevypadlo. Vypadal trochu jako ryba na souši. Přemýšlela jsem, jestli ho mám pokoušet, nebo jen čekat.

„Pane BOŽE!“ ozval se za mnou hlas.

Ohlédla jsem se, jak nečekané a vytrhla osušku z ruky chlápka… který mi přinesl ten toust. A můžu říct, že jsem na něj zůstala zírat a on na mě… a tak jsme tam stály a já úplně zapomněla, že jsem mokrá.

Když mě někdo čapl, probrala jsem se, ale než jsem se nadála, hodili mě zpět do lavoru s vodou.

Vykřikla jsem.

A hned, jak jsem se vzpamatovala, snažila jsem se z té vody zase dostat, už byla ledová. Jenže ten vtipný muž mě tam držel. Netopil mě, na to jsem už dost vody vycákala, ale ani tak nebylo příjemné, když mě držel za ramena, mačkal je vší silou a snažil se mě v té vodě udržet. „Si chtěla koupel, ne?“ zasyčel.

Zkusila jsem sebou mlátit ještě víc, jakkoliv se z té vody dostat.

„Stačilo?“ zeptal se jízlivě. „Prý se s tebou můžu pobavit.“ Vytáhl mě z té vody a hodil na to lehátko, kterého jsem se bála už od začátku.

„Ne… ne, NE!“ ječela jsem na něj, jak mi jen mohla hlasivky dovolily. Než jsem se nadála, už jsem ležela a lehátko naklonil tak, abych měla hlava dolů. Snažila jsem se kopat, mlátit, škrábat, kousat, a to nejlépe vše najednou. I když to teď popsuji, klepu se, srdce mi buší o závod a já mám tendence vstát od stolu a někam utéct.

Ta osuška, kterou jsem si tak naivně objednala, mi přistála na obličeji. Jako by s tím vším pomáhal. V tu chvíli mi také docházelo, že mi tu osušku přinesly moc rychle a asi i ta hádka byla hraná, aby mě zaujali a já si je o tu osušku poprosila. Nalítla jsem na primitivní vtip. Byla jsem naštvaná sama na sebe a bála jsem se vtipného muže.

„Nech mě být! Já sakra fakt nic nevím!“ zařvala jsem na něj z plna hrdla a trochu se zadusila, přes osušku se opravdu špatně dýchalo.

Cítila jsem dech u svého ucha. „Já vím,“ špitl.

Přestala jsem sebou cukat. On to ví, on si jen hraje.

Začala jsem se zase vztekat, vyprostit z pout, které mi, dodnes ani nevím jak, nasadil. Bylo mi to trochu k ničemu, ale pro pocit, že se nevzdávám dobrý.

Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, abych mohla nanovo ječet na celé sklepy, jenže mi na obličej nalil vodu a já hned začala kašlat. Moc jsem ji sice nevdechla, ale pocit topení byl velký. Jekot se mi změnit v takové spíše chrčení. Snažila jsem se stále nevzdávat a cukat vším, co šlo, ale ani jedno pouto se mi nepovedlo povolit.

Čas topení mě přišel nekonečný, řvala jsem, křičela, ale pak už jen brečela. Později jsem se dozvěděla, že se jedná o waterboarding. A také jsem se rozhodla, že už nikdy nebudu chtít koupel, když budu zavřená ve sklepení někoho neznámého.

Ostatní si pamatuju tak trochu vzdáleně.

Jediné, co vím s jistotou, že jsem se pak probudila ve své nové cele, zmatená, ale ustrojená.

 

Předchozí / Následující

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář