Jdi na obsah Jdi na menu

Kap. 3

6. 7. 2018

 

Tak teď už asi tušíte, o čem bude ta moje velká love story. A jéjej, tak už jsem vyzradila děj celého příběhu. No dobře, budu malinko vážnější, v předchozí kapitole mi to šlo. Takže, abyste pochopili. Zle se mi neudělalo jen tak. Ano, přesně! Bylo to z toho naprosto dokonalého kafete. Nelíbí se vám, že nepíšu spisovně? To víte, já už to moc neřeším.

Zkrátka a jednoduše – uspali mě.

Divný, co?

Tak to bude ještě divnější.

Četli jste někdy něco historického? Anebo viděli film?

Ano, tušíte správně. Probudila jsem se v tmavé, studené a mokré místnosti. Nějakou dobu jsem ostřila, to si nemyslete.

Po nějaké té době jsem se tedy rozkoukala a viděla malou kamennou místnost – snad sklep, žádné okýnko, místo jedné stěny mříže, vedle mě kyblík – ani nechci vědět na co, po zemi sláma a naproti mřížím dřevěné cosi, co je asi postel. Ale musím uznat, že strop to mělo krásně klenutý. Teda vlastně má. Já tu jsem stále…

Ptáte se proč. Já bych vám to opravdu ráda napsala, ale to máte tak… je to prostě celý nějaký divný.

Prý jsem vyfotila vraždu. Chápete to? Já? A kdy asi! Já mám tak čas na to fotit vraždy, jenže oni si to nechtějí nechat vymluvit. Furt do mě hustí, že jo.

Prý když jsem fotila sousedovic psíka před sousedovic domem, tak v okně se odráží dění u nich – a to je prej ta vražda. Jak to můžu tady sepisovat? Hodila jsem smutné ženské očko. Někdo prostě blonďatým smutným baculkám neodolá.

Divíte se té vyfocené vraždě? No, já taky. A hlavně nechápu, proč mě tu drží, jako by jim to snad bylo líto.

Kdyby si toho ten soused nebo já všiml, myslím té vraždy na fotce, tak bychom přeci volali policii a ta už by tu dávno řádila. Fotka už je na internetu, takže se na ní kdokoliv může podívat, oni sousedi se s ní zajisté taky všude možně chlubí… a taky mě mohli usnést rovnou, takhle budou vědět, kde jsem. Přeci jen, nahlašuju odkud zhruba pojedu, abych se domluvila lépe na čase. A moje okolí zhruba ví, kde jsem. Takže tak jako tak, až někdo pojme, byť jen malé podezření, jsou tady.

Je to celé divné, že ano?

No, tak jsem netvrdila, že by to mohlo být normální.

Nevím, jestli jsem vám to propsala přesně, ale nějak tak si pamatuju, jak jsem se sem dostala. Zkrátka mám tu propisku a papíry, na které si to sepisuji. A jednou to třeba přepíšu do počítače, sem tam něco upravím, a pak se to zkusím i vydat, kdo ví…

Vlastně, jestli mě nechají odejít živou, protože mě tu drží, sem tam přinesou něco k jídlu, ale nic víc.

Občas se mě i přijdou zeptat, kolik těch fotek s vraždou je. Abych pravdu řekla, jak to mám u všech svatých vědět?

Jednou něco naznačili i o tom, že můj počítač i veškerou techniku mají tady, ale chtějí znát heslo. Ale třeba jsem už jen blázen a nic víc.

Zkusím Vám tu popsat i pár situací, které se tu děli. Jestli to mohou číst i děti? Tak to nevím. Musím si prvně vybrat jaké situace chci popisovat. Ale zkusím to tak nějak od začátku.

 

Jestli si myslíte, že jsem to brala nějak v klidu, tak pak vás zklamu.

Pokud mě paměť neklame, ječela jsem jak smyslů zbavená, mlátila do mříží, až jsem měla ruce celé modré a bolavé. Brečela jsem hodiny a hodiny, vřískala, že jsem vraždu opravdu nevyfotila, škemrala o život. Pokaždé, když mi skrz mříže dávali vodu nebo jídlo, házela jsem to po nich, křičela na ně velmi sprostá slova, následně hned hystericky brečela, že tu vlastně nemám co dělat. Ano, máte pravdu, zprvu jsem byla plna energie, odvahy, síly a zoufalství.

Nevím, kolik dní to trvalo, ale pak nastal zlom… z ničeho nic mi bylo vše jedno, jen abych přežila… začala jsem jíst ty jejich suché chleby, začala pít vodu – dá se říct, že jsem přepnula do režimu přežívání, kdy neřešíte proč a jak.

Když jsem, nevím, jakou dobu, všem a na vše odpovídala jen univerzální ‚Hmmm…“ začal se mě jeden chlápek ptát, co se vlastně děje. Ano, zprvu jsem mu odpovídala ‚Hmmm…‘.

Až jednou… i mě to ‚Hmmm…‘ přestalo bavit.

„Cítíš se?“ zeptal se mě ten hluboký mužský hlas, který patřil muži, kterého byste na ulici přehlédli.

Snažila jsem se to nutkání opravdu potlačit, ale chtě nechtě jsem to suché „Hmmm…“ stejně řekla.

„Zkusil jsem… myslel jsem…,“ začal opatrně a mně sklouzl pohled na ocelový tácek s nějakým jídlem. Tentokrát to chleba s vodou nebyl… byl tam toust s marmeládou a ve sklenici džus. Nebyl to kokový džbánek, ale opravdu sklenice. „Udělal jsem… jídlo… nebo tak něco.“

„Toust,“ špitla jsem, aniž bych chtěla.

„Ano, nic jiného jsem v té své malé ledničce nenašel. Nebo by sis dala něco jiného?“

Zavrtěla jsem hlavou a podívala se do těch jeho jasně zelených očí.

„Jo… vím… není to kdo ví jakej zázrak, ale lepší, jak chleba, že?“

Abych pravdu řekla, tedy napsala, netušila, co jsem odpověděla, ale do detailů si pamatuju, ten jeho potěšený úsměv, a že mi tác s jídlem doslova vrazil do rukou a sedl si na zem naproti mně.

Jestli jsem to snědla? A s jakou chutí! I kdyby v tom byl jed, v tu chvíli mi to bylo opravdu jedno.

„Koukám… chutná ti.“

Proč si pamatuju jeho slova a ne svá? To máte jednoduchý, tu chuť si pamatuju do dnešního dne, co jsem mu říkala pro mě nebylo hlavní.

„Proč tě tu drží?“

„Ty to nevíš?“ odvětila jsem

Mě osobně přišel jeho výraz překvapený, ale jestli opravdu byl, to už mi nepřísluší soudit, mohl to na mě i jen třeba hrát.

Když mi však odpověděl prostě ‚Ne,‘ rozhodla jsem se to dál nerozvádět.

„Zkrátka tu jsem. A tečka.“

Jen pokýval hlavou.

Jestli si myslíte, že jsem se mu vrhla kolem krku a začala ho hned kdoví co, protože se zajímá… Ne, neudělala jsem nic takového, jen jsem tam seděla a jedla svůj toust, i když musím se přiznat, že můj zrak nejednou sklouzl na velmi nepatřičná místa.

„Jak dlouho tu jsem? Víš to?“

„Popravdě ne. Jsem tu novej. Jen mi tě bílo líto, byla jsi taková bez života, a to já nemám rád.“

Uchechtla jsem se, nevěděla jsem, co na to říct, netušila jsem, jak bych vlastně měla reagovat.  „Děkuji za změnu jídla,“ dodala jsem nakonec a vrátila tác.

Ne, džusu jsem se ani nedotkla, nikdy jsem sladkému neholdovala a už jsem se dost nasladila tou marmeládou. Pokud jeho výraz v obličeji značil nějaké emoce, mohlo by se jednat o smutek, ale neznám ho, nemohu soudit, jak se tváří normálně. A že je milý? Kdyby byl, zajisté by mi nějak umožnil útěk. A protože se nic takového nestalo, nemohu o něm říct, že je milý, nejde mi to přes ústa a ni přes myšlenkové pochody.

Víte, sama jsem zjistila, že mi emoce trochu unikají, často se naštvu, ostatní říkají, že pro nic, přesto mi spousta věcí humorná nepřijde, i když se celé mé okolí láme v pase smíchy. Ano, vím, musím komunikovat s lidmi, ale to jsem se už naučila se stále usmívat, i když jim v přeneseném smyslu slova nadávám. Nakonec to vezmou jako vtip, i když si já ulevím. Ale abych se nějak hlouběji zajímala, co cítí… nemůžu říct s jistotou, že by se mi to, kdy povedlo. A také mě lidi nepřesvědčí, pokud jen mluví. Mám ráda činy. Možná na dnešní dobu krapet staromódní, ale dle mě jsou činy často výmluvnější jak slova.

 

A i když teď už sedím u počítače a sepisuju to, jak jsem svůj příběh zaznamenávala na papír v rádoby cele, nemůžu říct, že bych se na ně nějak zlobila, necítím něco jako panickou hrůzu, spíše se pozastavuji nad tím, jestli bude můj příběh někoho zajímat, jestli nebude lepší soubor vymazat a papíry spálit a být zkrátka jen tím dalším prostým stvořením lidského plémě… vydělávat peníze, kupovat si jídlo a chodit spát.

Ale zpět k tomu, jak jsem si vše psala na papíry a jak vám chci přiblížit, co se mi vlastně vše stalo.

 

Stockholmský syndrom? Nebojte, asi postihl i mne, ale k tomu se dostaneme časem. Možná. Takže zpět do cely.

 

Od toho dne, od toho toustu s přehnaně sladkou marmeládou, jsem občas vyloudila i nějaká slova. Ale bohužel jen s tím zelenookým muže, u kterého si dodnes nepamatuji jméno, přestože jeho obličej a jasně zelené oči vidím dodnes. Být umělec, myslím malířka, nakreslila bych jeho tvář do posledního detailu, tím jsem si jistá.

 

Když už jsem se vzdala jakéhokoliv nápadu, jak utéct, jakékoliv iluze, že mě někdo zachrání, a myslela si, že už jsem je dostatečně přesvědčila o tom, že si nejsem vědoma fotky, kde by v odrazu okna byla vidět vražda přišel za mnou takový zvláštní muž. Ruce, že by s nimi kameny mohl drtit, ale nožky tak útlé, jako by právě vstal z kolečkového vozíku.

„Půjdete se mnou!“ zabručel dost nevrle a já se na něj ještě nevrleji podívala.

Mlčky jsem čekala, až otevře mříže, až mě pomůže vstát…

A jen jsem se kolem sebe rozhlížela, když mě těmi temný a chladnými chodbami vlekli kamsi pryč.

„Můžu se zeptat, co se dnes děje? Mám snad narozeniny?“ podotkla jsem jízlivě. Po nějaké té době jsem si na ten strach o svůj život natolik zvykla, že jsem sama sebe přemluvila, abych zvládla být drzejší. Sem tam se ke mně dostala zajímavá informace, se kterou jsem si nevěděla rady, ale byla jsem si jistá, že ji někdy použiji.

Ten rádoby svaloun, který jak se zdá, posiluje pouze ruce, něco vztekle zavrčel. Více se však nevyjadřoval.

„Takže opravdu jdeme slavit? A copak? Někdo se snad narodil? Já bych si tak dala něco k pití… onačejšího než vodu, snad chápete,“ pokračovala jsem.

Za každou větou něco zabručel, jako by snad neuměl nic jiného než vrčet jako vzteklý medvěd.

„A kde to jsme? Je tu vůbec nějaký alkohol? Víno by pro mě dnes bylo asi slabým odvarem… bych radě-.“

„MLČTĚ UŽ LASKAVĚ!“ zařval na mě tak z blízka, že jsem měla nutkání si o jeho triko otřít obličej, jestli mi ho náhodou nepoplival. A z úst mu taky zrovinka nevonělo.

Ale účel to splnilo, už jsem raději mlčela. Představa, že by na mě zase ječel, jako hysterická ženská, mě činila trochu nejistou… Ale po chvilce jsem usoudila, že nejsem připravena čelit jeho smrdutému dechu a odporným ústům ještě jednou.

Ráda bych vám popsala, jak to tam vypadalo, ale mám to mlhavé… myslím si, že stěny byly prostě jen bílé, ale známe to… každá mysl pracuje jinak a některé vzpomínky si prostě postupem času přetvoříme tak, aby nám seděly k našim životům.

A tak jsem se nějakým omylem ocitla v místnosti plné chlapů se zbraněmi – a to mě děsilo, opravdu! – a velmi naštvanými výrazy. U stolu seděla nějaká zakrslina, asi to měl být muž v nejlepších létech, ale kdo ví.

„Takže?“ vydechla jsem po chvilce. Všichni na mě tak divně koukali, ta zakrslina hleděla skrz své velikánské okuláre. Nikdo se k ničemu neměl, tak jsem prostě začala. Nemám ráda nejistotu, ale to jste asi už pochopili.

„Takže?“ zopakovala ta zakrslina nepřirozeně hlubokým hlasem. Takže to byl vskutku chlap. Děsivé. „Jsme si sem nějak nashromáždili tu vaši… těchniku, jak ráda říkáte. A protože jsem trpělivostí nebyl obdařen-.“

„Mimo jiné,“ skočila jsem mu do řeči, ale rána do mé levé tváře mě přinutila své jízlivé poznámky zalitovat.

„Stále plna sil. Drahá… rozmlátili jsme vám počítač, mobil, foťák… a teď je na čase rozmlátit vám paměť.“

„Asi vymazat ne?“ Polykala jsem vztek, jak to jen šlo, snažila jsem se nedat najevo své rozhořčení. Jen pro blbou fotku vše rozvít. HULVÁTSTVÍ!

„Drahoušku,“ přišel ke mně. Nekecám, sahal mi jen po pas! Nikdy jsem si nemyslila, že liliput může být zakomplexovaný hovado. Mýlila jsem se. „Vymazat by bylo snadné a bezbolestné. Trocha chemie by postačila. Ale to bychom si asi ani jedna strana neužily, co myslíte?“ narovnal si brýle, snad aby vypadal důležitěji.

„Ach… nabízíte mučení? Je mi líto, na sado-maso ale nejsem. Raději bych trochu té takzvané chemie a šla domů.“

„Obávám se, že tato možnost byla zavrhnuta hned od začátku. Víte, vraždy se nevyplácí fotit. Pánové, pošlete ji do jejích nových komnat. Bude se Vám tam líbit.“

 

A jak nečekané, někdo mě asi praštil, nebo si šokem nepamatuji, co následovalo.

 

Předchozí / Následující

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář