Jdi na obsah Jdi na menu

Kap. 2

3. 7. 2018

Po předchozí kapitole se ptáte, kde beru čas, na to, abych zvládla můj život sepisovat? Sama nevím, asi jsem schopná si natáhnout den na více jak dvacet čtyři hodin. Také to může být tím, že spím méně hodin. A nebo také obojím. Ale abych se dostala k jádru problému…

Jedete si k nějakým lidem fotit, chtějí po Vás fotky svého mazlíčka a nejlépe ve všech možných pozicích, a nakonec hromadnou fotku. A tak přijedete fotíte, upravujete fotky, zkrátka taková ta klasika, kdy za půl hodiny nafotíte přes sto fotek, poté upravujete a vybíráte jen ty nejlepší, abyste té rodině udělali radost. Někdy nějaké fotky uděláte ještě v různých variantách černobílé fotografie, jako starou, s vinětací a tak dále. Fotky odešlete, peníze přišly, zkrátka vše tak, jak má být.

A pak vám přijde dopis, který hodíte do koše, protože si myslíte, že pro vás není, přestože na tom je vaše adresa a v dopise mnoho výhružných a varovných slov. Berete to jen jako nepovedený kanadský žertík, který vás spíše naštval, než nějak rozesmál. Hold se ale i hlupáci najdou, a tak to pro klid vlastních nervů – protože si jich tolik vážíte, neřešíte.

Když vám ale přijde druhý dopis, jdete s tím na policii, kde se strážníci na vás tak prazvláštně koukají, jakože proč by vás měl někdo vydírat, že je to jen hloupí vtip. Ujišťují vás, že další již nepřijde, proč taky.

A tak nevíte, jestli už jste blázen, nebo protože jste blond, má z vás i policie srandu.

Nicméně, život jde dál, vy musíte pracovat, tak to po nějaké době vypustíte z hlavy. Sami si vsugerujete, že to byl buď omyl, nebo opravdu hloupý vtípek.

Až najednou jede za klientem, který o vás prý slyšel a hrozně moc by chtěl, abyste mu nafotila mazlíky – prý rotvajlery, dobrmany a pitbuly, a jeho rodinku – on, manželka a dvě údajně rozkošné dcerky. Onen pán je vám i po hlasu velmi nepříjemný, ale co zmůžete, je to klient, jsou to peníze, které z větší části odvedete státu.

Nejhorší je, že jede to čtvrti, kde nikdo moc nepracuje, přesto mají pozemky hodné nějaké stáje, dům velký jako zámek. A kdeže je ta spravedlnost? To bych chtěla vědět.

S tím svým autíčkem, které máte rádi už jen protože vás doveze všude, kde je třeba, přijedete na tu štěrkovou cestu, promluvíte do toho kecafónu, že jste fotograf a máte domluvenou schůzku, a když vás laskavě tou velkou branou pustí na pozemek, vidíte ten až moc perfektně upravený trávník, růže jak z obrazu, bílý ohromný dům připomínající spíše pohádkový zámek. Pod stříškami a ve skleněných garážích vidíte ty opečovávané veteráni, ohromná terénní auta, která ve městě jistě mají využití. Nemůžu říct, že bych z toho byla nějak unešená, spíš taková nahraně, skoro až v depresích, že si někdo založil firmičku, která vlastně dělá jen kraviny, nebo jen pomáhá něco zajišťovat, zkrátka využívá lenost lidí, a tak se mu ta malá firmička rozroste a zaplatí takové sídlo. Skoro máte pocit, že máte, co dočinění s mafií.

A pak nad tím mávnete rukou, jsou to taky jen lidé, co si chtějí uchovat vzpomínky na své miláčky a rodinu.

Rozhodně chcete zůstat ostražití. A nevíte ani co čekat.

Vsadím boty, že to neuhodnete, ale naproti mi přišel silnější chlápek v kvádru. Jak nečekané! Ti bohatí se nikdy nemají špatně. Za tím jdou dva pitbulové, rezavý a šedý. Jak se správně barvám u zvířat říká, to pro mě není, prostě byl jeden rezaví s bílými packami a druhý šedý s bílými packami.

Pán se na mě usmál a velmi hlasitě pískl. Mohla jsem být ráda, že jsem byla ještě zavřená v autě, asi by mi popraskaly bubínky.

Nedalo se nic dělat, ale musela jsem vystoupit a začít si chystat techniku.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem. Tím jsem si jistá, to dělám vždy.

„Dobré,“ odvětil.

A s hlasitým štěkotem se ke mně řítil hnědo-hnědý dobrman a černo-hnědý dobrman. Domnívám se, že správě bych měla napsat černý s pálením a hnědý s pálením, ale nejsem si tím jistá.  A kdesi za těmi dobrmany vidíte dva černé fleky a je vám jasné, že to budou asi ti rotvajleři.

„Omlouvám se, nestihl jsem je připravit. Žena je hned upraví. Dáte si čaj, kávu?“

Ohlídnete se na toho muže. V hlavně se vám sice honí proč v horku teplý nápoj, ale zdvořile odmítnete a dumáte nad tím, co znamená ‚připravit psi‘, když už od pohledu jsou čistí, upravení a když si je pohladíte, nemáte na sobě ani jediný chlup, jak se jim věnují. Nahlas samozřejmě nic neřeknete, neradi byste klienta ještě nějak pohoršili a hlavně, ať se nastrojí, jak chtějí, Vám to může být jedno, vy tu jste jen od toho, abyste fotili a neremcali.

Náhle se z domu vyřítí ženština s taškou v ruce, na podpatcích a vlasy vyčesanými skoro do nebes. Chcete ji pozdravit, ale netušíte, jak zamaskovat smích, který se vám dere z krku, protože se na štěrkové cestě v těch podpatcích málem několikrát přizabije, a tak jen kývnete na pozdrav a raději se věnujete svému foťáku nejmenované značky.

Když už jsem měla nastavený foťák pro dnešní slunečné počasí, našroubovanou sluneční clonu a našroubovaný filtr, otočila jsem se k lidem a spatřila jednoho pitbula, jednoho rotvajlera i jednoho dobrmana s motýlkem a jejich zjevně drahé polovičky měly obojky s růžovými růžemi. Pokud toto znamenalo upravit fotky, tak jsem se bála zbytečně.  

Nakonec přišli i ty rozkošně dcerky… dvě kouličky, prý šestileté, nacpané v růžových šatičkách, které jim podle mě byly už malé. Vlásky sčesané do dvou culíků, obě stejně, a bílé punčošky.

Na mě to bylo dosti přeslazené, nechutné řekla bych. Ale na mém názoru tase tolik nesejde. Ale kdybych tomu chtěla dát korunu, navrhla bych, aby se nechali vyfotit u těch růžových růžích. Růžové přeci není nikdy dost!

„Mohli bychom se vyfotit u růžích?“ zeptala se mě ta ženština a já začala usilovně polykat.

„Zajisté,“ zkusila jsem milý úsměv, i když v mém případě to byl asi xsicht na entou. „Chcete za zády dům? Mohlo by to být hezoučké,“ dodala jsem, pyšná sama na sebe, jak krásně dokážu své emoce maskovat. „A bylo by možná ještě krásnější, kdyby děvčata stále před keřem, vy stáli po jejich stranách. Abyste pochopila, vy z jedné strany, váš muž z druhé. Před děvčaty by leželi ti pitbulové… vedle nich rotvajleři a na krajích dobrmani. Psi by byly třeba z mého pohledu v levo, váš muž ba stál z mého pohledu taky vlevo od děvčat. A vy a feny byste stáli vpravo. Chápeme se?“

„Myslím, že ano,“ odvětil muž. „Vskutku by to mohlo být krásné. A vyfotila byste pak psi samostatně i po páru?“

„Klidně i všechny psy pohromadě a pak i všechny feny. Nebo pokud vás napadne i něco jiného…?“

„Ne, myslím si, že to bude perfektní.“

„Můžu je nafotit i v pohybu, když běží, nebo si hrají. Myslím, že ani to by neměl být problém.“

„Ste úžasá!“ vykřikla ženština, až jsem se jí lekla.

„Ach… to ještě neříkejte, fotky ještě nejsou hotové,“ usmála jsem se. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je až moc umělá a strojená… ale to byl jen můj subjektivní pocit.

A tak jsme se do toho pustili. Fotila jsem jako zběsilá vše, co se dalo a v duchu jsem se děsila, kolik fotek zase budu vyhazovat. Ale jsem toho názoru, že je lepší jich mít víc než pak vymýšlet, jak je v PC doostřit – a taky to do dnes neumím a ani nevím, jestli se to vlastně chci učit. Když už jsem sama usoudila, že fotek je přehnaně moc, vypla jsem svého kolegu.

„Tak, fotečky pošlu na email, který jste mi daly. Zašlu je s vodoznakem i bez. Snad dnes večer. Jo a taky Vám pak na tuto adresu přijde pár vytištěných. A pokud se nějaká bude líbit, jsem schopna ji vytisknout ve velkém formátu, to ovšem až po další domluvě, pokud nemáte vlastní tiskárnu,“ vychrlila jsem ze sebe.

„Dobře, děkujeme. Nedáte si kávu?“ usmál se na mě muž a mě už to přišlo opravdu divné. Ale když to říká už po druhé, asi bych měla přijmout, že?

„To si nemusíte dělat škodu, já pojedu domů a rovnou se vrhnu na fotky, hm?“ zkusila jsem to opatrně. Káva v tomto horku se mi úplně nelíbí.

„Nene, jen pojďte. Rádi vás pohostíme.“

Nemůžu říct, že by mě mužův široký úsměv děsil, ale příjemný mi určitě nebyl. „Tak snad jen jednu,“ zamumlala jsem a vydala se za ním, stále s foťákem v ruce, i když už vypnutým.

A věřte mi, že když jsem dovnitř vstoupila, měla jsem problém udržet čelisti u sebe. Vše bylo v bílé nebo béžové, všude nejrůznější náčrty květin, vše jemné… skoro jako v pohádkovém zámku. Dovedla bych si představit, že bych tu žila. To by se má spisovatelská duše měla, rázem bych se vrátila do minulosti, no jéjej! Tu by moje fantasie pracovala o sto šest!

„Snad nevadí, že kávu dáme v knihovně?“ otočila se na mě žena.

„Co, prosím?“ snažila jsem se z té nádhery vzpamatovat. „Ne, určitě mi to nevadí,“ zkusila jsem se usmát, ale hned na to jsem se kochala dál. „Vy jste si i psy nechali namalovat?“ Ukázala jsem na obraz, kde leželi oba dva dobrmani na pláži kdesi v zahraničí.

„Ano. A vězte, že jsme mu tam nechali dýško, které umělce snad měsíc uživilo. Je mi líto těch potulných, protože je společnost odmítá, nedokáží se sami prosadit… ale kdo se sám se svým nadáním nebo talentem prosadí, že?“

Měla jsem na jazyku mnoho jízlivých poznámek, ale všechny jsem spolkla a jen kývla.

„Pojďte za mnou, muž zatím udělá z kávy své umělecké dílo. Ach, škoda, že není barmanem. Snad domácí zmrzlina nebude vadit? Zapomněli jsme se vás zeptat, jak hrubé!“

„Ne. Ne, zmrzlina mi nevadí,“ kochala jsem se vysokými zdobenými stropy a snad tisícovkou knih. Od pohledu jich i většina byla už letitá a tím nemyslím padesát let… tím myslím mnohem víc.

„Zdá se, že vás naše malá knihovnička uchvátila.“

„Malá?“ podívala jsem se na ní překvapeně.

„Ano, je tu ještě jedna, větší. Tuto často muž používá spíše jako pracovnu.“

Na to jsem jí už nebyla schopna odpovědět, můj sarkasmus i jízlivost se na chvilku ztratili. Myslím, že i já mám nárok se někdy nechat unést.

Podívala jsem se na hodinky a má pohádková nálada byla v trapu. „Obávám se, že se tu moc dlouho nezdržím. Za dvě hodiny musím fotit zase někde jinde.“

„To nevadí, jednu kávu zvládnete a fotky nám pošlete, popřípadě zítra. Nebojte se, my rádi počkáme.“

A tak jsem počkala, vypila velikou sklenici kávy, ve které jsem měla naprosto luxusní čokoládovou zmrzlinu. Paní domu měla pravdu, měl by být barmanem, zrovinka káva se zmrzlinou mu opravdu jde!

Ale mě pak začalo být divně… rozostřilo se mi vidění, rozbolela hlava… a totálně jsem netušila proč.

No, dnes už to vím, ale to mi moc nepomůže…

 

 

Předchozí / Následující

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář