Jdi na obsah Jdi na menu

Kap. 1

1. 6. 2018

 

Představovat se snad ani nebudu, nemyslím si, že je to nějak extra potřeba. Myslím si, že tak jako tak, na konci tohoto příběhu tu knihu zahodíte do kouta, nebo ten pdf soubor se svého počítače raději vymažete tak rychle, že i blesk je oproti vám šnek. Milé na úvod? Možná. Ale já to tak cítím. Ale když jsme tak u toho, jestli bude mít toto nějaký děj, nebo to bude plné jen nesmyslů? Čert ví, ale chci vám trochu přiblížit svůj přenudný život.

Nevím, jestli to znáte, ale to máte tak… po střední jdete s velkými sny na vysokou školu, kde se tak plácáte a studujete déle, než je zdrávo, připadáte si už jako naprostý idiot, že nepoznáte mraky, nebo absolutně netušíte, jakou má kráva laktaci.

A tak si při tom studiu vzpomenete, že Vás vlastně baví psát, tak proč si nezahrát na Halinu, nebo Michaela a nebýt rovnou slavným spisovatelem… a tak si založíte stránky, nějakou tu sociální síť a píšete a píšete…

Do toho si nějakým omylem najdete muže – u mě taková souhra náhod, že se pan Murphy na mém životě musel opravdu vyřádit! Představte si nějakého toho svého ex-partnera.  A ten ex-partner (nazývejte si ho, jak chcete) má kamaráda, který vás ale něčím fascinuje. A tak partner nepartner, zkoušíte před tím oním kamarádem chodit jen tak v osušce, jen tak se různě naparovat, protože Vám přijde dost nemístné mu to říct narovinu, ale hledáte tak trochu důvod, proč se rozejít s tím, se kterým právě jste. A tohle se zdá býti dobrou možností. Ale ten kamarád si Vás vůbec nevšímá, a vy po nějaké té době prostě svého partnera opustíte – už na něj nemáte zkrátka nervy, ale ztratíte tak kontakt i na toho jeho kamaráda. A pak po několika letech na toko kamaráda omylem narazíte. Dáte pivo, pokecáte a tak dál… po druhé už s ním ale skončíte v posteli… a potřetí to samé… a tak to jde několik měsíců, že si řeknete, proč tedy spolu nebýt už oficiálně, když to celé okolí už beztak ví. Nějak ta, jsem našla toho svého muže snů – jak ale říkám já: Muže, který vás nenaštve hned u ranní kávy.

A tak máte školu a chlapa. Normálka.

Pak si Vám vaše tchýně začne stěžovat, jak je její práce namáhavá a Vy při své naivitě přislíbíte tomu potencionálnímu členu Vaší rodiny, že teda pomůžete a zkusíte to nějak dát do kupy.

Ano, to už je náhle méně času, protože se to prostě snažíte, seč vám síly stačí, nějak postavit tu firmu na nohy a zkoušíte, co vše vlastně zvládnete.

Při trochu volnějším dni však zjistíte, že vám chybí to ježdění na koních a focení. A tak při chvilce volna fotíte naprosto vše nebo metelíte jezdit.

A ejhle, ani si to neuvědomíte, ale najedou nemáte čas na nic.

Zjistíte, že musíte pozdě večer jet do toho našeho krásného hlavního města, protože máte druhý den ráno zkoušku, o které doufáte, že skončí nejhůře ve dvanáct, protože ve 2 máte být na druhé straně republiky fotit a ten samý den se ještě musíte vrátit do rodné vsi, protože den na to fotíte od rána na závodech, o kterých sníte, že byste se jich taky jednou mohli účastnit – jako byste toho měli už teď málo. Jenže pak fotky musíte ještě upravit… a než se nadějete, zjistíte, že jste vzhůru už třetí den.

Z vašich 60 kilo se stane sto a vy se rozhodnete cvičit. No jo, ale kdy? V lavici při přednášce? V sedle? Při focení? Že se ze stresu hubne? Nu, já patřím mezi ty, kteří ze stresu přibývají a kynou.

Ptáte se, jak takový den může dopadnout? A chcete lež plnou euforie, nebo krutou realitu? Ano, také si myslím, že realita bude snesitelnější. Zkrátka, profesor se vás chce na něco zeptat, že to máte mezi, ale vy raději ustoupíte, že je pátek, že ho nechcete zdržovat, že by vám tak za dvě mohlo stačit, nebudete přeci bojovat o jedničku, v duchu však počítáte každou sekundu, abyste vše stihli. Vystřelíte ze školy, jako by Vás někdo honil se zbraní, vlítnete do auta, že si málem rozsednete mobil, startujete a už frčíte zase o kus dál. Hudbu si dáte tak nahlas, jak je to jen snesitelné, sami se s ní přeřváváte -  ne, nezpíváte, přeřváváte rádio – abyste náhodou neusnuli, během jízdy si nastavujete navigaci na dané místo, a protože je ta nová krásná vyhláška, nenapíšu, kam tam spěcháte, ale jsme stále v podpatcích a kostýmku – ideální oděv na focení koní!

Když po třech hodinách jízdy dorazíte na místo, uprostřed velkého parkoviště si uvědomíte, že se musíte taky připravit, tak začnete štrachat foťák a nastavovat, o toho se převlíkat. Sem tam se ozvou takové ty divné poznámky, raději nebudu zmiňovat jaké, ale chvíli tak stojíte jen ve spodním prádle na parkovišti u auta a kontrolujete, jestli jste si třeba nezapomněli dát do foťáku paměťovou kartu – ano, i to se mi už stalo. Tak se rychle ustrojíte, do něčeho pohodlného a běžíte na to focení, ale to si zase zapomenete v autě foťák… a tak se pro něj vrátíte a už máte minutu skluz. Tak rychle kontrolujete: mobil, klíče (bylo by blbé si je zabouchnout), foťák, objektivy, clony, filtry, třeba i stativ. Zamknete auto a ověšená technikou běžíte na to pitomé focení! A když tam celí rudí doběhnete, nikde nikdo.

Jsem tu vůbec správně?

Nějakého chudáka odchytíte a ptáte se ho, jestli se tu vůbec má tem trénink konat, on vám ale řekne, že se to přesunulo do vedlejší vesnice, protože jejich jízdárna je nějakým nedopatřením celá vyplavená.

A tak zase to svoje autíčko – chudáka, které Vás musí každý den trpět, zase tůrujete a doslova letíte do vedlejší vesnice, doufajíc, že policie nebude mít potřebu se vyhřívat a povídat si s řidiči.

A tak s nervy k prasknutí dorazíte na to osudné místo, kde se vás všichni udiveně ptají, kde jste tak dlouho a vy si jen představujete, jak je škrtíte… velmi pomalu… velmi silně… ale usmějete se.

 „To ty zácpy… to je hrůza těch volů na dálnici! Ale jsem tu!“ a snažíte se tvářit, jako by nebylo nic lepšího, i když ve skutečnosti ve vás hoří plamen vzteku, který absolutně nevíte, jak uhasit.

Většinou vám odpoví něco ve smyslu: „No jo, to je fakt. Lidi někdy myslí na tý silnici fakt hovadiny.“

Ale to vy přejdete, jdete si najít to svoje místečko, abyste mohli fotit. Vlastně už ani nevíte co, jestli výstavu, veřejný trénink nebo prostě jen závody. Pro mě to mnohdy je už vlastně překvapení.

A tak se na kolbišti objeví první jezdec, který vypadá, že sám neví, co má dělat. Pak druhý a třetí…

A ono to je odpolední vystoupení.

Nevadí, fotit se dá všechno.

A tak zkrátka fotíte… a fotíte… a snažíte se uklidnit.

Pak vás nějaký jezdec málem přejede, protože neumí ovládat svého koně.

Tak moc byste si přáli spát v posteli… doma… v měkké a teplé…

A co bude?

Jen další noc nad notebookem a úpravou fotek, i kdyby to mělo být jen převedení z .raw souboru do .jpeg.

Dneska si asi načnu víno…

Ne, nenačnu, druhý den ráno, zase jedu na závody. Ano, zítra to budou malé závody… v zastrčený vesničce. Nemůžu pít.

Jestli tohle bude mít někdy děj?

Tak to Vám sama nepovím… ale třeba příště se mi stane příhoda na několik kapitol, ne na jednu stránku… a jestli to opravdu čtete… přejí vám pevné nervy.

 

Následující kapitola (jestli vůbec někdy bude :D)

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář