Jdi na obsah Jdi na menu

K-12

18. 3. 2018

 

Doufal, že on při prvním tréninku nebyl takový hlupák! Vždyť Irvin nevěděl ani jak se zbraně používají! Povzdechl si. „Hele… Irvine… Pokud se nenaučíš aspoň základy, nemůžeš pak dál pokračovat. Někdy se tvůj element takzvaně splaší a ty se mu budeš muset postavit. Je to fáze, kdy si tvůj element dělá, co chce a ty jej nemůžeš potlačit. Musíš ho ubránit před horlivostí davu a zároveň ten dav před svým elementem bránit. Zkusíme ještě luk… Mečem ses málem podřízl, dýky jsi zahazoval, místo toho, abys s nimi bojoval… se sekyrou tě bojovat nenechám.“

„Z luku jsem střílel jako malý. Učili mě tak lovit. Základy zvládám,“ přikývl.

„Nu, dobrá. Takže luk… ohnivé šípy jsou zlo… možná bys tím dav mohl trochu odehnat, kdyby se tvůj element splašil,“ přešel ke stojanu s luky a ten nejobyčejnější luk se šípy, které si mohou dovolit ztratit, vzal a podal to Irvinovi.

„Takže mám teď střílet na terč?“ Irvin luk i se šípy dychtivě přijal.

„Ano, cvič si tu,“ přikývl Keon.

Byly tu sic jen chvíli, ale byl z Irvina vyčerpaný. Se žádnou zbraní si nerozuměl. Pro dav by byl nebezpečný, to asi ano, ale byl by více nebezpečný sám sobě, a to se mu úplně nelíbilo. Doufal, že ten luk bude aspoň dobré řešení. Když už nic, tak aspoň to. Sledoval, jak si Irvin nejistě luk připravuje. Přemítal, jestli mu má pomoci, nebo jej ponechat osudu. Když však Irvin vystřelil první šíp, zvolil Keon druhou variantu. Nechá jej osudu. Zdá se, že to s tím umí, i když si je nejistý a vypadá, že ani neví, k čemu to slouží. Zázračný lukostřelec to není, ale s trochou cvičení by mu to na obranu mělo stačit.

„Měl by ses rozhodnout, zda-li chceš přijmout smlouvu, nebo svou moc potlačit. Něco mezitím jde také, ale je to náročné… pak třeba omylem nepodpálíš zahrady, ale nějakou osobu.“

„Myslím, že utvořím smlouvu. Ty… vevnitř si říkal, že si pak ale budu muset vybrat léčitelku nebo element… ano, dobře, budu dlouhověký, ale…. Proč jen je?“

Keon si povzdechl. „Ano, můžeš si vybrat i normální ženu… tedy bez moci. Ale chceš se pak koukat, jak stárne a umírá, zatímco ty si nepřirozeně mladý a prosperující zdatný muž? Nebude ti to rvát srdce, že ti před očima zemře? Že ji budou přibývat vrásky? Bude se s každým rokem více a více bát, jestli ji neopustíš s nějakou mladší? Tobě vzhledově podobnější?“ posadil se na zem, do chladného písku. „A neříkej, že ji neopustíš, že si pak nenajdeš druhou ženu. Zbytečně bys sobě lhal.“

„A proč tedy léčitelku? A proč vůbec tu moc přijímat? Proč si ji přijal ty?“ až pozdě si uvědomil, jak bolestné téma by to mohlo být.

„Léčitelky… hospodaří se svou životní energií, dokáží ji čerpat a dokáží ji dát. To je asi ten důvod, proč tu jsou stejně dlouho jako my. Proč tu moc přijímat? Třeba…. Protože nechceš o ten kousek svého ráje přijít? Nevím, jak ty, ale mě se nelíbí představa, že by tu prosťáčci vše zničili, a nakonec se pozabíjeli. Ta poslední otázka… odpovím ti naň, ale více se už na ni neptej,“ vydechl. Chtěl ty bolestné vzpomínky nechat hluboko v sobě, nechtěl je už nikdy vytahovat na povrch, doufal, že se přes to už dávno přenesl. Hladná ruka, která mu teď drtila jeho srdce, ho ale přesvědčila o opaku. „Má první družka byla léčitelka… snad jsem s ní chtěl i potomky… bohužel skoro na rok zmizela… a když se vrátila…. Putovali jsme světem…. Spolu s Thevirem a jeho muži… a mé družce se splašil kůň a i s ní se zřítil s útesu… pro ni jsme s Thevirem přijali smlouvy… přemluvila nás, že svět se má chránit… A více se už na to neptej,“ vstal.

Veselý Keon zmizel a jeho zamračený výraz Irvina vyděsil natolik, že otázky, které měl na jazyku, zmizely. Raději se zase začal věnovat lukostřelbě. Byl rád, že si tu našel něco, při čem neohrožuje ostatní, ale ani sebe.

„Omluv mne, cvič si tu, budu hned zpátky,“ rychle se vydal ze cvičiště. Nikdy nepotkal muže, co by byl tak neomalený a ptal se na věci, na které by se nikdo rozumný nikdy neptal! U Stvořitele, to nejdřív mluví, a až pak myslí? Nevěděl, jestli je více naštvaný na Irvina nebo jeho pomalou mysl. Ani si neuvědomoval, že muži se mu obloukem vyhýbají. Vidět naštvaného Keona bylo vzácností a nikdy to nepřineslo nic dobrého.

„Keo-,“ ozval se dětský hlásek.

„Mlč!“ odsekl a rázně pochodoval pryč. Nikdy Tea takto neodsekl, nikdy ho ale Teo neviděl jak rozhozeného.

„Keone!“ ozval se rázně Thevir.

To už ho z jeho nesnášenlivé nálady trochu dostalo, ale odmítal se přestat mračit na celý svět. „Co je?“ odfrkl si naštvaně. „I ty ses přišel ptát na otázky, na které by se nikdo neměl ptát?!“ složil ruce na hrudi a díval se přímo to Thevrových nic neříkajících očí. „Nebo sis snad přišel postěžovat, že jsi démona v horách neporazil a nedokázal tak pomoci světu? Zapomněl jsi, co nás-.“

„A DOST!“ rozkřikl se Thevir. Ignoroval fakt, že jeho syn kamsi utekl, teď musí Keona odkázat do patřičných mezí. „Je mi naprosto jedno, kdo tě naštval-.“

„Irvin,“ skočil mu do řeči Keon.

Thevir se zarazil. To mohl čekat. Některé věci mu nedocházely, asi utlumili více než jen jeho moc. „Je mi to jedno,“ zopakoval pomalu. „Koukej se ale uklidnit. A to honem rychle.“

„Jako by na tom všem sešlo!“ odfrkl si Keon a kolem něj se pomalu začal zvedat vítr.

„Keone, uklidni se,“ zopakoval opatrně Thevir. „Jasný? Uklidni se. Pro všechny tady.“

„A když ne? Co když odmítnu? Zvládneš mě zabít?“ vystrčil hrdě bradu. „Uklidním se, až to sám uznám za vhodné!“ při odchodu nezapomněl ramenem strčit do Thevira, aby mu dal jasně najevo, co si myslí.

„Pane?“ zeptal se opatrně muž, který celou tu dobu stál věrně za ním, vyděšen ze scény, která se tu právě odehrála.

„Nic se neděje,“ zamumlal zamračený Thevir. Snad ani nechtěl vědět, na co se ho Irvin ptal, Keona nebylo tak snadné naštvat. Zaručeně to šlo jen jedním tématem. Ach, copak Irvin vskutku nemá soudnost? Kriss říká, že když příroda někde přidá, tak zároveň někde ubere. Znamenalo to tedy, že nejsilnější element bude naprostý hňup? Vcelku děsivá představa. „Pokračujte v plánech. Nic se nemění.“

„Ano, pane,“ s tím muž odešel a Thevir se pomalu vydal na cvičiště.

Zaradoval se, když Irvin konečně vypadal jako válečník… tedy, cvičil na cvičišti. Nakonec mu Keon vybral luk? Říkal něco o tom, že ho chce učit s mečem. Pokrčil si pro sebe rameny, vždyť ono je to jedno. Hlavně, když se bude umět nějak bránit. Rozhodl se ho chvilku pozorovat, při čemž si vzpomněl na Kriss, jak tu stála prvně, opatrně si prohlížela zbraně. Nakonec tu uklidnila dva rozzuřené muže. Bylo krásné vidět, jak se z toho plachého stvoření stává sebevědomá žena. Když slavili prvních deset let na tomto místě, sblížil se s Kriss natolik, že ji začínal brát jako svou součást. Nemohl dovolit, aby ji někdo ublížil, nemohl dovolit, aby se jí něco stalo a nejraději by ji měl stále na očích. Věděl, že když se otevře, je to opravdu milá ženština, čemuž by zde nikdo nevěřil, ale jeho ta skutečnost hřála u srdce. Kriss byla několik osobností v jednom, ale pro všechny byla jenom TA LÉČÍTELKA. Podíval se na nebe, kde se honilo pár bílých mráčků. Takové teplo tu bylo, když Kriss poprvé objevila toto místo a vybrala si ho.

Přitáhl si plášť blíže k tělu, když cítil závan větru.

Rychle zkontroloval své okolí, když však spatřil Irvina, jak kulí oči jeho směrem, celkem se bál zjistit, co se tu stalo. Pomalu pootočil hlavu, a spatřil svého nejstatečnějšího muže, jak křičí bolestí velmi nevhodné nadávky a Teo se mu snaží vytáhnout šíp z jeho pozadí.

V tu chvíli nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet zoufalstvím. Copak neměl Irvin terče? Musel střílet jeho muže do zadnic?

„Ach, Irvine,“ povzdechl si. „Jak můžeš být takový… hňup?“ promnul si spánky. Začínala ho bolet hlava. A ne málo. Vzpomínky na Kriss byly ta tam.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Irvin, který k němu přispěchal. „Mám nějak pomoci?“

„Snad ani ne,“ vydechl Thevir. „Teo, odveď ho k ženám!“ přikázal synovi. Ne, že by si s tím neuměli poradit sami, teď bude jho muž pro smích ženám, ale aspoň je tak dostal z Irvinova dosahu. „Oni si poradí,“ podíval se na vyděšeného Irvina. „Jak se ti to povedlo?“ nebyl si jistý, jestli na to chce znát odpověď, ale ta slova mu z úst vyšla sama.

„Já jsem... chtěl jsem… Mířil jsem na cíl… jako vždy, ale všiml jsem si vás, chtěl jsem vás pozdravit a on ten šíp sám vystřelil… Byl jste nějaký zamyšlený,“ mumlal.

„Zamyšlený… To ano. Vidím, že s lukem ti to vskutku jde,“ snažil se potlačit ironický tón. „Možná bychom mohli jít do komnat a věnovat se teorii?“ Opatrně nadhodil. Při studiu teorie nemůže přeci nikomu ublížit.

„Ano. Rád bych se naučil něco o svém elementu, myslím, jak ho vyvolat a rozhodl jsem se uzavřít smlouvu. Asi jsem hladový po vidině dlouhého života,“ přikývl a odběhl uklidit šíp. Cestou tam mu spadl šíp, který rozdupl, pak bojoval se stojanem na luk.

Thevir zatím bojoval sám se sebou, jestli mu má jít pomoci nebo ne.

„Thevire.“

Prudce se otočil, až se ocitl nepřirozené blízko Kriss. Nikdy si nevšiml, kolik ustaraných vrásek na čele má. „Ano?“

„Chci jet zpět do té vesnice… Chci… z rozhovoru v chalupě jsem pochopila, že s tím bude mít co dočinění démon z hor. Chtěla bych zjistit, co ho na té vesnici lákalo. Byla tam mnoho let, skoro až k nevíře, že by si ji všiml až teď. Mám špatný pocit, že by ho tam někdo mohl nalákat,“ sklopila zrak.

„Nelíbí se mi tvůj nápad. Je tu dost práce a ty bys hned chtěla pryč?“

„Pojedu klidně sama. Práce tu je hodně, ano to vím, ale také vím, že to nebyl normální útok démona. Hnila tam i zem!“ poslední slova na něj skoro křičela.

„Dobře. Ale nepojedeš sama. A vezmeme i pár mužů, ano?“ složil ruce na hrudi. Pramálo se mu líbil její nápad. A samotnou ji tam nepustí, vzpomínky na vesnici ho stále ve snech děsily.

„To nebude nutné,“ zamumlala nejistě a Thevir v ní viděl to plaché stvoření, které poznal.

„Mohu jet také?“ ozval se nadšeně Irvin. Rozhodl se přidat k bláznům a využívat toho. Pokud je to jen sen, nebo halucinace, tak si ji prostě užije!

„Pro mě za mě,“ řekla Kriss už svým obvyklým přísným tónem – tak jak mluvila se všemi ostatními.

Thevir si povzdechl a chtěl zoufale křičet po Stvořiteli a jeho hloupým smyslem pro humor, když Irvin přikývl a rozeběhl se do domu, se slovy, že si jenom rychle sbalí a konečně se naučí jezdit na koni! „Střelil mi muže do zadku!“ obořil se na Kriss, když už ho Irvin nemohl slyšet.

„Vím,“ zeširoka se usmála. „Dobrá trefa. Aspoň vidíš, že tvoji muži nejsou tak dokonalí, jak tvrdíš!“ neskrývala škodolibost.

„Omylem!“ dodal rádoby naštvaně. Ve skutečnosti v něm ta situace také vyvolávala smích. „A naštval Keona,“ dodal vážně.

„Naštval? To jde, jen když ho někdo donutí mluvit o-,“ zarazila se. Zahlédla ho, jak rázuje do lesa, ale nemyslela si, že by to mohlo mít tento důvod. Sama ani větu nedokázala dokončit, její mysl zalili vzpomínky, když ji o tom Keon prvně vyprávěl, chtěl k ní byl upřímný, když má s Thevirem syna. Vážila si toho, neuměla si ani představit, jak těžké to pro něj muselo být. Možná o to těžší, že byla také černovlasá a zelenooká. Ani její jméno nikdy nevyslovil. Věděla, že jeho první družka bude mít v Keonově srdci vždy specifické místo, o to víc ji teď u srdce zabolela ona nešťastná situace. „Jak?“ zeptala se po chvilce napjatého ticha.

„Netuším, jak přesně, ale typuji, že se Irvin zeptal na něco, co mělo zůstat pohřbené hluboko v Keonově srdci,“ zamumlal Thevir. „Mohli bychom ho vzít s sebou. Dokáže si všimnout detailů, které by nám unikly.“

„Dobře… Ale to bude chtít jet i Teo,“ vydechla posmutněle. „Nechci tam brát Tea, je ještě malý!“ rozhodila rukama.

„Necháme ho, ať se rozhodne sám, ano?“

Kriss cosi zamumlala a odešla, takže Thevir zůstal sám.

Měl by se vydat za Keonem…. Měl by ho trochu uklidnit a říci, že je čeká výprava.

 

Předchozí / Následující

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář