Jdi na obsah Jdi na menu

K-10

15. 3. 2018

 

Seděla ve svém křesle. Nemohla uvěřit, že se o vše dá přijít během krátké chvilky, ale každý pohled na zahrady ji připomněl, že musí svým studentkám říct, že je vše v háji, že už tu není oč stát. Snažila se na papír nějak sesmolit rádoby řeč, kde se všem omlouvala horem dolem a nezapomněla i na několik zlých narážek na Irvina. Možná to k němu nebylo férové, ale to ji vskutku nezajímalo.

„Kriss?“

Uvědomila si, že ta brunetka tam stále čeká. Tiše si povzdychla. Život nečeká, jen utíká dál. „Ano, už jsem se rozhodla,“ kývla a sledovala, jak brunetka odchází. Seděla tam tak, sledovala, jak se dveře zavírají a chtě nechtě se začínala nořit do vzpomínek, na které, doufala, si už nikdy nevzpomene.

 

Chladná podlaha. Ano, to byl její nový domov. S každým nádechem si připomínala své zlomené žebro. Tak špatně se jí dýchalo, nemohla pořádně ani chodit, přesto ji teď tahali z cely nejčastěji. Jako by snad těch pár škrábanců nemohlo posečkat, jako by se ty škrábance nezhojily samy naprosto bez problémů! A nedalo se říct, že by k ní byli něžní. Snažila se vedle nich jít, ale oni skoro utíkali! A jakmile ji museli táhnout, dostala pak deset ran bičem, jako dnes. Ležení i sezení ji bolelo, o stání a chůzi nemluvě.

Bolest…

Ta se stala součástí jejího každodenního života. Sledovala skrz své malé okýnko vše, co se za ním událo, takže jen noční hvězdy a denní oblohu. Sem tam v okénku mezi mřížemi přistál ptáček, ale jen proto, aby něco zacvrlikal, a pak zase rychle odlétl. Kdyby si v její cele postavili hnízdo, měla by tu hned nějaké zpestření, nedivila se však, že se tu žádný živí tvor nechtěl zdržovat. Mohl by sem nějaký z jejích věznitelů přijít a hnízdečko i s mladými zničit. Nedělal si iluze, že by tu někdy potkala někoho s citem pro přírodu, nebo aspoň s náznaky rozumu. Zaslechla, jak něčím zase někdo přejíždí přes mříže… zjevně kovovou tyčí. A blížilo se to k ní.

 

„Kriss? Můžu?“

Trhla sebou a automaticky přikývla, i když to byl Thevir. „Stalo se něco?“ zeptala se automaticky.

„Ano i ne. Zaslechl jsem, že chceš propustit všechny studentky,“ posadil se do křesla naproti.

Přikývla. K tomu neměla co víc dodat.

„Proč? Zahrady obnovíme. Aspoň se naučí, jak se takové zahrady zakládají,“ do prázdné sklenice si nalil vodu.

„Bude dlouho trvat, než se půda vzpamatuje…,“ zadívala se na své ruce. Vzpomněla si, jak zahrady zakládala ona sama. A když byly skoro hotové, její ruce byly samý šrám.

„Založíme je jinde. Mezi domy je místa dost, nemusíš je mít schované vzadu,“ nadhodil s nadějí.

„Tam jsi ty ‚pitomý kytky‘ nechtěl,“ pokrčila rameny.

„Rozmyslel jsem se. Budou tam moci být, aspoň každý přicházející uvidí, že tu jsou dobří válečníci i léčitelky. My máme bojiště také vcelku na očích. Založíme je znovu, hm? Muži ti půjdu připraví.“

„Thevire,“ vydechla a promnula si kořen nosu.

„Výborně!“ tleskl rukama a vstal. „Domluveno. Ještě dnes se na tom začne pracovat!“ vydal se na cestu ke dveřím.

„Ale-,“ zkusila zaprotestovat.

„Můžeš nás tam chodit kontrolovat!“ a s tím za sebou zabouchl dveře.

A tak Kriss nechal osamocenou a zase upadající do svých vzpomínek…

 

Už dávno se vzdala, copak mohla ještě něco? Nikoliv! Ležela tu přikovaná k čemusi, co kdysi možná bývalo dřevěným lehátkem. Myslela si, že by mohla to ztrouchnivělé dřevo nějak přemoci, ale její okovy byly přidělány k zemi, ne k prknu. I když rukou trochu trhla, nemohla se uvolnit. Už si tolikrát zlomila i vykloubila palec, ale nikdy se z nich nezvládla dostat. Dnes jen odevzdaně ležela se zavřenýma očima, nechtěla se na ně dívat. Vcelku věděla, co jí čeká, snažila se na to však nemyslet, snažila si představit něco hezkého, ale většinou se jí to nedařilo. Ono, jak moc hezky si chcete představovat vlhké vězení. Na stropech kondenzovali vodní páry a na její bolavé tělo dopadaly studené kapky vody. Jak si chcete zkrášlit tmavé zdi z kamene. Vždyť i světla tu bylo pomálu. Její cela byla ta lepší, byla vetší a s oknem! A byla tam sama, což se o ostatních přeplněných celách říct nedalo. Jediné, co si mohla namlouvat, že tu má vlastně luxus! Oproti ostatním vězňům možná ano.

Když tady ležela prvně, bála se, nejen protože netušila, co ji čeká, ale hlavně byla uprostřed věznice a všichni vězni na ní viděli a sledovali, jak si její bolest věznitelé užívají. Naučila se, že je lepší neprotestovat. Musela se zapřít, to ano. A ne zrovna málo, ale byla to nejlepší šance na přežití. Viděla, jak si vzali na své mučící hrátky někoho jiného, a ten to nepřežil, protože protestoval. Tak moc si přál zůstat na živu, až skončil přesně naopak.

Jediné, co ji naprosto nedocházelo, proč si léčitelku drží ve vězení. Dřív se o ně přeci staraly, nemálo legend praví, že pokud žena měla nadání být léčitelkou, nemohla si nic lepšího v životě přát, muže si mohla vybrat sama, a ještě o ní vždy a všude bylo postaráno, cožpak ty legendy tak lhaly?!

Začínala mít dojem, že léčitelky jsou spíše monstry, které se hodí tak na mučení, opovrhování a krácení si dlouhé chvíle. Chtěla své nadání odmítnout… nemohla, díky němu byla ještě stále naživu. Nebo spíše… stále ještě existovala.

Skoro jako by nebyla ve vlastním těle, jen mlčky sledovala, jak se k její paži blíží odporně špinavá a už od pohledu tupá dýka. Nedivila by se, kdyby z té díky odkapával hnis.

 

„Kriss!“ ozval se ostrý ženský hlas.

Trhla sebou a vzhlédla. „Ano? Hoří? Bude konec světa?“ promnula si kořen nosu.

„Mluvila jsem tu na tebe!“ odsekla drobná brunetka naštvaně.

„Promiň, byla jsem-.“

„Utopená ve svých myšlenkách. Milé!“ rozhodila rukama a posadila se naproti Kriss. „Řekla jsem studentkám… varovala jsem je, že tu možná budou končit, ale ony se rozeběhli k mužům a začínají dělat nové zahrady. Možná bys jim měla jít pomoc, nebo aspoň radit jak na to. Ty jsi Thevira poprosila, aby je zorganizoval? Vyběhl odsud, jak kdyby mu košile hořela.“

„Ne, já ne,“ vydechla Kriss. „On sám. Rozhodl se.“

„A Irvin?“ složila ruce na hrudi. Věděla, že toto je ožehavé téma.

„Nezajímá mě!“ odsekla Kriss. Co jí je do někoho, kdo ji naprosto zničil zahrady!

„Kloe mu dala ten odvar a hlídá ho,“ pouze konstatovala odešla. Kriss se ji dnes nezdála, ale raději to nechala být.

 

Otevřela oči. Opět v cele, samotná samotinká. Tělo ji ale dnes nebolelo. Vlastně necítila nic. Byla jen unavená, hrozně unavená. Snažila si vzpomenout, co se vlastně stalo, ale pamatovala si jen jídlo… pak černo.

Jídlo.

Chutnalo jinak. Jako by si někdo dal práci s jeho chutí.

Byl tam… u Stvořitele!

Ona snědla růžový květ. Vše, co má růžovou barvu, není dobré. Matně se snažila vzpomenout, jak ten kvítek vypadal, ale její paměť s ní nespolupracovala. Byla v cele. Skoro si nepamatovala proč, ale tam někde v koutě našla tu scénu, jak jim zachránila pána. Hledala, ale jaký kvítek to byl. Jenže hlava ji zrazovala víc a víc. Čím víc se snažila vzpomenout, tím její vzpomínky byly pomíchanější a vzdálenější. Vždy měla problémy se jmény květin, teď si je nepamatovala vůbec.

Tvar květu…

Ano, tušila, jak vypadal… i odstín růžové, ale bylo to rozmazané, nejisté.

Napadlo ji hned několik variant pro růžový květ. A ani jedna nebyla dobrá.

Jeden by ji postupně zabíjel.

Druhý by vyřazoval orgány jejího těla, odkud by se sama nezadusila.

A ten třetí…. Ten by ji znemožnil používat životní sílu, kterou si tak šetřila, kdyby se ji naskytla možnost uprchnout.

Kdyby to byl vskutku ten třetí, nemohla by nic. Jen by sledovala, co se s jejím tělem děje, necítila by nic a nic by nemohla udělat. Tento růžový kvítek byl nebezpečný v tom, že všichni kromě léčitelů je mohou. Léčitelům to znemožňuje používat životní energii, se kterou oni hospodaří i při obyčejném spaní. Pro ostatní živé bytosti to byl ten jeden růžový kvítek, který mohli.  Nikdy se ke stvořiteli nemodlila, ale teď přímo žadonila, aby to ten květ nebyl. Prosila ho, i když se nemohla pohnout ani o píď. Křičela po Stvořiteli, že to nesmí dopustit – samozřejmě, že křičela jen v mysli. Bylo ji však jasné, že je zle. Snažila se pohnout, třeba jen prstem u nohy, ale nic ji nebylo dovoleno. Byla pozorovatelem svého těla, nikoliv pánem.

„Tralalaláááá, johohohou!“ zaslechla pisklavý hlásek. Při troše fantasie by si představila dítě, jenže ona už majitele hlasu znala. A rozhodně to nebylo dobré znamení. Temné vězení se zdálo býti ještě temnějším.

„Ouha!“ vybafl na ní starý pán, jehož vlasy i vousy, obojí skoro až na zem, byly bělejší než čerstvě napadaný sníh.

Trhla by i sebou, lehla se, ale její tělo odmítalo jakýkoliv pohyb.

„Taaak smutné,“ rozhodil rukama, které spíše připomínaly klacíky omotané starou kůží. „Jojohou! Smutné,“ poskakoval. Slova jako by si spíše zpíval, než mluvil. „Jo a jo a johohou! Hmmmm, smutné… taaak neštastné stvoření,“ poskakoval, co mu nohy a věk dovolily. „Zničené stvoření! Napravíme! My vše vždy napravíme! Jako napraviti dokázali jsme synovu nehodu,“ poskakoval kolem její cely.

Všichni vězni mlčeli, nikdo náhle nežadonil o svobodu, nikdo se nehlásil k nevinnosti. Všichni se snažili vpít do stěn, jen aby nebyly spatřeni.

Jen Kriss seděla těsně u mříží, ona ale nemohla uhnout, nemohla se vzdálit, nemohla nic!

„Napraviti… zvláštní slovo… Opraviti snad? Hmmmm, zvláštní ta slova. Zvláštní stvoření… zvláštní slovo zvláštní… jiné snad? Odlišné možná. Och! Napraviti poškozenou duši bych měl. Napraviti zlou moc. Vyhnat nebezpečno. Nebo smutno? Vyhnat zlou duši a přilákat svou duší, johohou!“ začal kovovou tyčí přejíždět po tyčích cely, což Kriss rozhodně nedělalo dobře, ale bránit se také nemohla. Její tělo jí nedovolilo, aby se podívala na staříka, ne protože by nevěděla, jak vypadá, ale protože mu chtěla říct něco hezky od srdce.

„Ha, hahahaháha! Hááááha! Hmmm, zlá duše nemůže se zlým tělem nic dělati-ti. Tak je to přeeeevelice dobře,“ aby mohl tlesknout, odhodil kovovou tyč kamsi za sebe, kde s hlasitým řinčením dopadla na zem. „Měl bych operativně zjistiti, kolik zlé duše tělo obsahuje. Ano, opera… Jak že je to slovo? Zkrátka rozřezat tělo. Ano, dělat řízy, řízy, říz!“ zatleskal a odešel k hlídačům pro klíč.

 

„Mamá?“

„Ano?“ usmála se. Její syn za ní moc často nechodíval, o to jeho návštěvy byly milejší.

„Papá říká, že máš jít ven. Něco se zahradami. Potkal jsem ho ve dveřích. Prý ti to říkal, ale není si ničím jistý, tak tě tam mám rovnou vzít. Mamá, oni zahrady nejsou zničené?“ nechápavě se na ní díval.

Vstala. „Prvně, až se mnou budeš chtít mluvit, vstup. Nestůj ve dveřích. A ano, už běžím,“ naznačila běh, ve skutečnosti, ale šla krokem. „Zničené jsou, drahý Teo, ale tvůj papá je chce založit znovu. Udělat nové.“

„To jde?“ naklonil hlavu na stranu.

„Ano, opravdu jde. Kdekoliv,“ vydechla.

 

 

Předchozí / Následující

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář