Jdi na obsah Jdi na menu

K-09

9. 3. 2018

 

Stála uprostřed zničených zahrad, naprosto nechápající, co se vlastně děje, naprosto vyděšená ze skutečnosti, že to není jen sen, jen výmysl její hlavy. Neměla už ani sílu zuřit. Její svět se rozplynul v černé stonky stojící z černé země. Chtěla plakat, ale nedostávalo se jí slz, chtěla křičet, hlas ji však zradil.

Padla na kolena na černou spálenou zem.

Copak se někdy proti někomu zle projevila? Cožpak někdy ublížila někomu natolik, že ji musel Stvořitel vzít její zahrady?

Utrhla černý stonek, který ještě před několika okamžiky býval velkou zdatnou květinou, než si ho stihla pečlivěji prohlédnou, rozpadl se v černý prach a na zem dopadla její první slza. Ať se podívala, kam se podívala, všude jen černo, sem tam černý stonek, občas i s lístečkem, který se mrtvé květiny snažil držet, seč mu poslední síly stačily.  Celé zahrady si upravila sama, měla tu nejrůznější bylinky i jedovaté rostliny z celého známého světa! Některé byly i tak vzácné, že si sem pro ně jezdívali bylinkářky z blízka i z daleka. Jiné, hojnější květiny, měla v takové kvalitě, že předčily divoce rostoucí. Věnovala tomu všechnu možnou energii, jeden čas si s květinami povídala, snad aby rostly rychleji. Sledovala, jak tvoří malá poupata, jak kvetou i jak plodí. Byly pro ni skoro tím samým jako Teo.

Tušila, že sem chodí zamilovaní, některé květiny kvetly jen v noci a slabě zářily, aby k sobě nalákaly případné opylovače. Věděla, že v noci to tu je krásné, však se snažila, aby to tu bylo krásné i za dne, za jara, za podzimu, i za zimy. Snažila se, aby se zahrady líbily i byly praktické. Často tu potkávala své studentky, jak tu jen sedí a hledí na svou oblíbenou rostlinu.  Většinou učila novou generaci bylinkářek, ale měla tu i pár léčitelek. Nikdy si nevšimla, jak znatelný rozdíl v nich může být. Pokud se o květinu starala léčitelka, rostlinka byla mnohem větší, měla jasnější barvy, celkově vypadala, jako by každou chvíli chtěla ze svého místa vyskočit.

Její květiny si přeci nezasloužily tak krutý osud.

„O-omlouvám se,“ zamumlal tiše. Stále měl v živé paměti, jak po něm vystartovala její sestra, myslil si, že bude dobře, když se jí omluví osobně. Doufal, že by to Kriss mohlo pomoci přenést se přes to. Teď si tu jako totální blázen připadal on. Tak dlouho odmítal nevysvětlitelné věci, až někomu ublížil, i když ne na životě, ale zdálo se, že rána byla mnohem hlubší než kterékoliv bodné zranění. Pomalu mu docházelo, co pro ji asi zahrady znamenaly. Slýchával, že pro léčitelky to byl zdroj jejich síly, jejich života, jejich inspirace pro vše. Nevěděl, jestli by ji měl položit ruku na rameno, jestli by ji měl obejmout. Chtěl ji říct, jak moc ho to mrzí, ale krom ubohého ‚Omlouvám se.‘ ho nic jiného nenapadalo. Došla mu slova v tu nejméně vhodnou chvíli. Thevir na něj od výstupu Kloe nepromluvil ani slovo, Tido se mu vyhýbal a Teo… Nikdy si nemyslel, že by se mohl bát pohledu malého dítěte, ale Teův pohled byl tak pln nenávisti a hněvu! Teď se snažil vyhýbat všem on, ale dal na slova Kloe. Čelí si následkům sám a čelem. Hrdě asi ne, ale musel Kriss říci aspoň hloupou nic neříkající omluvu.

„Omlouvám se?!“ zopakovala tiše a Irvin si nebyl jistý, jestli z jejího tichého hlasu cítil více hněvu nebo více smutku. Jak tam tak klečela uprostřed spálených zahrad, přišla mu jako naprosto zlomená žena. „Za co?“ pokračovala a její hlas se pomalu ze smutného a tichého měnil v hlasitý a vzteklý. „Za zničení celoživotní práce? Za zničení možnosti učit novou generaci?“ Vstala a otočila se na něj. Bylo jí jedno kolik strachu vidí v jeho očích! Kdyby se uměl ovládat, kdyby nebyl takový hňup, její květiny by mohly ještě žít! Kéž by nad sebou přemýšlel, když byl vzhůru, kéž by mu došlo už dříve, že je pohromou pro celý existující svět! U Stvořitele, jak ona si přála mu zlomit nos, zpřelámat nohy, vykloubit ruce! Chtěla mu působit nesnesitelnou bolest, přála si ho mučit.

„Za vše,“ zamumlal a poodstoupil. Přísahal, že v jejích očích viděl plamínky – rudé plamínky. Nikdy si nemyslel, že by žena – léčitelka! -  mohla být tak hrůzu nahánějící. Ano, jistě, znal legendy o Ninie, ale tu stále považoval je za legendu. Léčitelky podle něj prostě nemohly být smrtící, měli přeci léčit, proto to byly léčitelky. Ne zabíjet, ale pomáhat! Kdyby však Ninii považoval za doposud žijící bytost, byla by to jistě Kriss. A když se kolem nich prohnal vítr, který cestou stihl pozlámat několik posledních černých stonků, Kriss vypadala ještě děsivěji, když se její černé vlasy ve větru pohnuly. A naštvaná černovlasá léčitelka uprostřed spálených zahrad, a ke vší smůle ještě v noci, to rozhodně nebyl sen pln lásky a něžnosti! Doufal, že se mu nebudou zdát sny, kdy jej naštvaná Kriss pronásleduje. To už by raději spát ani nechodil.

„Vše…?“ Zopakovala. Netušil proč, ale to její opakování mu nahánělo ještě větší strach. „Myslíš mou zničenou pověst? U Stvořitelova slova, pravím ti, přej si teď hned rychlou smrt, protože pokud se mi dostaneš pod ruce…! Léčení občas si krásně bolí. O, Stvořiteli, pod noční oblohou přísahám! Přijdeš-li ke mně se zraněním, vychutnám si tě. Hezky pomalu rovnat zlomenou kost, hezky zprudka zasadit vykloubené rameno, hezky vybrat všechnu špínu z otevřené rány bez uklidňujících mastí, protože na jejich výrobu jsi vše spálil!“ rozhodila rukama.

Popravdě, teď chtěl utíkat, chtěl hodně daleko. Někam, kde by byl zabalen do měkkých peřin, do místnosti bez rohů, být někde, kde není nic ostrého, zkrátka tam, kde by se mu nic nestalo. Představa, že by se ji teď dostal pod ruce s nějakým zraněním byla přímo děsivá! Ani si nechtěl představovat, jak mu rovná zlomený úd. A už vůbec, jak se mu hrabe v otevřené ráně a vychutnává si, jak ho to bolí! „Nechtěl jsem… Netušil jsem… Myslel jsem…,“ drmolil neschopen cokoliv dokončit.

„O, pozor. Myslel! Netušil! Ty… ty… ty jedna ubohá náhražko elementu! Ty ohni bez ohně!“ Trochu se nahrbila. Smutná byla, to ano, ale právě teď její tělo spaloval žár hněvu. Velmi ostrého hněvu.

„Já se OMLOVÁM!“ vykřikl a zvedl ruce v bezbranném gestu. Nemůže mu přeci ublížit. Kde je teď oheň, když ho potřebuje?! To se ten drak objeví jen, když bude naštvaný? On ale nemůže být naštvaný, to zkrátka nejde! Bojí se! A nemůže být ani naštvaný, na to přec nemá právo, zničil ji něco, co pro ni bylo drahé. Měl by být za to potrestán, ale snad by nemusel hned přijít o život?

„Ooo, ty ubohý muži. Ty schránko pro svaly! Ty ubohosti sama! Omlouváš se mě? Opravdu mě? A co mé studentky? Co mé byliny? Co spálené jedy? Co duše těch květin?“ prskala jak vzteklá kočka.

„Omluvím se všem! Mrzí mě to! Netušil jsem, že legendy jsou… že stále existuje moc světa, moc elementů,“ chrlil ze sebe. Bylo mu jasné, že musí mluvit rychle, jinak by se mu slova nemuselo dostat.

„Netušil!“ odfrkla si. „Koukej vymyslet mnohem kvalitnější výmluvu! Představuji si… och, to by tvé křehké mužství snad ani neuneslo, ty chudinko rozpadlá! Ono to netušilo!“ rozhodila rukama. Copak muži můžou být tak… takoví… jako muži?!

„Já…,“ ustoupil. Co by ji na to měl říci? Copak výhružka pomalého a bolestivého léčení není dostatečně děsivá? Ano, nechtěl si to ani představit, ale ne protože by to urazilo jeho mužství, ale protože už takhle z ní měl strach. „Pomoc!“ vyjekl. Potřebuje pomoc. Být tu s ní samotný a za noci byla veliká chyba. Možná měl dát na rady toho starého muže, kterého potkal cestou. Rozhlédl se kolem sebe, jestli už mu někdo běží na pomoc, ale zahlédl, jak se na něj všichni jen dívají z okna. Krissina sestra se usmívala, což ho nepotěšilo. Muži jen nezaujatě sledovali, poznal Thevira, poznal Tida i Keona. Ale Tea nikde neviděl a netušil, jestli je to dobré nebo zlé znamení. Pousmál se. „Co kdybychom si o tom rozumně promluvili… ummm… vevnitř?“ Nadhodil a zase ustoupil o krok. Velmi zapeklitá situace a drak nikde!

„O, ale my spolu mluvíme rozumně,“ odvětila tak sladce a s tak roztomilý úsměvem, že to nemohlo být úpřímné.

Irvin polkl. To, že změnila tón na takto milý… Slyšel, že léčitelky mění rychle nálady, jenže v jejích očích byl stále hněv, ty rudé plamínky hněvu – věděl, že je to jen jeho představivost, ale děsila ho, i kdyby je tam neviděl. Jestli se dostane do komnat po svých, měl by projít knihy v knihovně a oživit si legendu o Ninie. „Takže… se omlouvám… a ty mi neublížíš, že? Jsi léčitelka, že?“ usilovně polykal, aby jeho hlas zněl alespoň krapet důstojně.

„Neublížím?“ trochu se předklonila. „Léčitelka?“ naklonila hlavu na stranu. „Jsem léčitelka,“ přikývla. „Takže vím, jak tě otrávit, aniž by to kdokoliv poznal. Vím, jak nejšetrněji usmrtit,“ narovnala se. „Vím, jak ublížit, aniž bych se namáhala. Můžu tě trávit a léčit celé roky! Stále dokola. Vskutku,“ přikývla znovu. „Jsem léčitelka. Měla bych všechny uzdravovat. A když už nemá pomoc význam, ušetřit jim trápení. Ano… léčitelka…. Neubližuji nevinným,“ zase naklonila hlavu na stranu. „Cítím život ve všem. I tam, kde končí,“ zase hlavu narovnala. „Můžu ti způsobit neutuchající bolest, a můž-.“

„Stačí!“ vyjekl Irvin. Její myšlenkové pochody mu naháněly hrůzu. „Máš pomáhat!“ vyjekl po ní.

„Pomůžu ti,“ přikývla. „Pomůžu ti pochopit, co jsi provedl,“ zase se trochu předklonila a prohlížela si ho od hlavy až k patě.

„Pomůžeš mi pochopit, co jsem provedl? Já jsem si toho vědom!“ rozhodil rukama. „Vím, že jsem ti ublížil!“

„Mě?“ usmála se.

„Kriss,“ vmísil se ro rozhovoru Thevir.

Irvin si ani nevšiml, že by přišel, měl za to, že to tu jenom pozorují a baví se jeho strachem.

„Kriss, pojď spát,“ objal ji kolem ramen a věnoval ne zrovna milý pohled na Irvina. Zprvu ho bavilo sledovat, jak Kriss zase někoho děsí, ale toto už bylo moc. Něco mu říkalo, že to je Kriss schopná udělat. Jindy tím jen vyhrožuje, ale teď to nebylo jen vyhrožování, teď to byl slib sobě samé. Dlouho se nestalo, že by se jí někdo dostal tak pod kůži a Thevir nechtěl, aby se to kdy opakovalo.

„Ale on-,“ zaprotestovala, jenže než stihla cokoliv udělat, Thevir ji jedním rychlým chvatem uspal. Výhoda bojovníků. Znají dost triků. Vzal její bezvládné tělo do náruče a podíval se na Irvina.

„Dlouho ji nikdo nedostal… do takového stavu. Jsi ubohost sama, je mi líto. Měl jsi ji nechat být. Promluvit si s ní až zítra. A ne sypat do čerstvé rány sůl,“ nemluvil zle, spíš jako by vše jen konstatoval.

„Nechtěl jsem…. Myslel jsem, že když se osobně omluvím, bude to v pořádku,“ vydechl Irvin. Oddechl si, to ano, Kriss už byla bezbranná, nevyhrožovala mu, spala teď v Thevirově náruči, jenže jeho svědomí hlodalo dál a dál.

„V pořádku to nebude, i kdybys do hodiny,“ rozhlédl se. „Dal toto celé do kupy. A to, že nedáš, protože tu měla byliny… vlastně, ani já sám nevím! Někdy se na několik dní sbalila, a poté se vrátila s nějakými rostlinkami, které sem hned šla usadit. Měl jsi ji nechat se uklidnit. Jednu noc už by to počkalo, nemyslíš?“

„Myslel jsem…. Že bude nejlepší se omluvit rovnou... za čerstva.“

„Za čerstva? Tahle rána ji bude bolet ještě hodně dlouho. A tvoje odmítání tě jednou odsud vyžene, a pak tahle ublížíš více lidem… vesnicím… Nedej Stvořitel, že podpálíš les plný mláďat,“ vydechl.

„Ale vy jste mi to neřekli!“ začal oponovat. Už ho nebavilo, jak tu s ním jednají, jako by měl vše vědět.

„Ale ano. Několikrát jsme se o tom s tebou snažili navázat řeč, ale ty jsi furt mrmlal, že moc světa není, a všichni ty bojovníci se svými zvířaty různého elementu, že ty léčitelky, které někdy léčily pomalu i dotekem, neexistují. Buď od té dobroty a nevymýšlej si,“ udělal první krok, že s Kriss odejde, ale Irvin mu zatarasil cestu.

„Nepamatuji si to,“ odsekl a díval se do Thevirovi unavené tváře.

„Uhni mi z cesty,“ zasyčel výhružně. „Nechceš si to pamatovat, to je ten rozdíl!“ dodal naštvaně. Věděl, že si na něm vztek vylévat nemá, jenže i když nechtě, zničil zahrady. Nemohl si pomoc, byl z toho podrážděný. Možná protože to ublížili Kriss, nebo protože tím přišli o její bylinné masti a odvary a vlastně o vše, čím jim rychle pomohla, zmírnila bolest, uzdravila… teď je to vše pryč…. Úplně pryč.

Víc už neříkal, nechal tam Irvina samotného. Ano, možná to bylo až moc zlé, ale nemohl si pomoci. Raději šel Kriss uložit a raději se nesnažil přemýšlet, co mu Kriss řekne nebo udělá, až zjistí, že na ní zase použil ten svůj uspávací chmat. Bylo to ale pro bezpečí všech zúčastněných.

 

Předchozí / Následující

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář