Jdi na obsah Jdi na menu

K-08

5. 3. 2018

 

Krissino tiché ‚ven‘ Thevira do jisté míry pobavilo, a i když chápal, co tím mínila, odmítal odejít. Jestli si byl něčím jist, tak že ji tu nechce nechat samotnou. Byl rád, že se na chvilku probrala, vypadalo to, že se zotavuje, i když málem upadla. Jeho mysl teď tížilo to, že Kriss plakala. Netušil, co ji u skleničky s vodou mohlo tak rozhodit, co ji mohlo tak ublížit, že se rozplakala. Věděl, že kdyby se jí na to zeptal, neřekla by mu to. Nikdy mu nic osobního neřekla. Při tom on by rád znal její minulost. Ano, byla tu Kloe, její sestra – tento fakt pro něj byl stále překvapením, a i když měl den na to, jej zpracovat, stále tomu nemohl uvěřit. Možná nešlo o ten fakt, že je to její sestra, spíš pro něj bylo překvapením, že Kriss má rodinu. Jeho muži často teoretizovali nad tím, jak se Kriss vlastně objevila.

Jedna teorie vypovídala o tom, že se prostě oddělila od stromu. Jiná zase tvrdila, že si ji ten urozený pár uplácal z těsta, ale protože se mu povedla a jeho panenka ke všemu ještě ožila, nechal si ji jen a pouze pro sebe. Byla tu i teorie, že vznikla z měsíčního květu, kdy se pyl dostal do studánky, ze které pak Kriss vznikla. Každý muž by mu mohl vykládat jinou, tu svou zaručeně pravdivou, teorii o Kriss.

Thevir se nemohl dočkat, až svým mužům představí sestru Kriss, až jim řekne, že je jako každá jiná, měla rodinu, má předky, a dokonce žijící sestru. Že to také bylo malé nezbedné dítě!

Nu, možná by jim to měl říct velmi pomalu a opatrně, snad aby je nepolekal. Ale jednou jim to řekne vše, chce vidět ty nevěřící výrazy.

„Kloe?“ zvedl oči. „Možná bychom se mohli jít podívat na toho našeho Neznámého? Máš ten…. Odvar, nebo čaj, nebo jak tomu vlastně říkate?“

„Dala jsem ho Kriss,“ vydechla a postavila se. „Ale najdu ho,“ přikývla.

Tido doteď mlčel a hodlal v tom i pokračovat. Potřeboval si to v hlavě vše srovnat. Mlčky sledoval, jak Kloe prohrává Krissiny věci, sem tam pokukoval po Keonovi. Udivilo ho, jak převelice bystrý muž to je! Válečníci nikdy nebyli moc chytří, prý. Což u Thevira asi neplatilo, zdál se být pohotový, jak tělem, tak i myslí. Možná proto mu tehdy svěřili ten úkol, mohlo jim však dojít, že postavit se vlastní rodině není dobrý nápad.

 


 

Podle slov volný, ve skutečnosti stále ve vězení. Když ho z cely dali do komnat, ano, přišlo mu, že to třeba není vtip, třeba mu chtějí jen pomoci. K čemu to, když byl stále zavřený v těch komnatách. Nikdy nesměl ven. Pomyjí fakt, že když spal, začaly ty komnaty hořet. Rychle ho přemístili do jiných komnat, ze kterých už ven nesměl. Snažil se jim vysvětlit, že on to nebyl, že jen spal, že mu to musel udělat někdo jiný, setkal se však jen s hrubým odsekáváním.

A tak to dopadlo.

Sedí v měkkém křesle, ale stejně nesmí ven. Jen si tu tak sedí a vlastně ani neví, co by měl dělat. Místo nějakých odvarů už začínal dostávat i jídlo, což bylo asi dobré, stále v něm stále hlodal pocit, že tu jde o něco jiného. Kdyby mu chtěli pomoci, nedrželi by ho přeci jen v komnatách. Ano, to ano, byly lepší než cela, ale i tak. Proč nemohl jít ven? Dokonce ostatní začínali být nepříjemní, když se na něco otázal. Když byl v cele, byli na něj aspoň milí. Teď je v honosném pokoji, ale přívětivosti, aby pohledal.

Při tom on by tak rád na procházku. Zda-li mu zde něco chybělo, byl to pobyt venku. Často hleděl z okna na zahrady, kde viděl mnoho dívek, jak jemně pracují s bylinami, sledoval les, jak si tiše ševelí to své. Jediné, co chtěl, byla jen kratičká procházka, třeba jen po zahradách.  Snad ani neuměl popsat smutek, který tížil jeho srdce, touhu, která snad spalovala jeho tělo. Jen jediná kratičká procházka. Nemusí jet hned na tři dny do lesů, opravdu by mi stačila jen kratičká chvilinka.

Kolikrát se už snažil vyplížit ven, v tichosti, ve dne i v noci, ale vždy jej někdo objevil a doslova dotáhl zpět do těchto komnat. Stěny zde byly bílé… bez výzdoby… vše tu bylo tak strohé… chladné a jednoduché. Mrzelo ho, že ty minulé komnaty začali hořet, byl mnohem více kýčovité, a to se mu – ani netušil proč – vskutku líbilo. Tyto komnaty byly stejně odtažité, jako všichni zde.

Vstal a přešel k oknu.

V tichosti se díval na zahrady, kde jedna dívka, velmi mladá podle jeho názoru, s vlasy hnědými jako suchá hlína, s očima zelenýma jako první jarní lístek. Byl si vědom, že jeho přirovnání byla poněkud prapodivná, ale když viděl tu dívku v oranžových, poněkud krátkých šatech, jak se opatrně bosy prochází po zahradě, nic jiného jej nenapadalo. Často si představoval, jak ji do vlasů opatrně dává malý rudý kvítek. Tak by ji to rozjasnilo!

Třeba by se také usmála. Nikdy ji neviděl se usmát. Často mu přišla ponořená ve svých vlastních myšlenkách, velmi smutných, mohl-li soudit. Copak byste při šťastných seděli v zahradách a tiše hleděli na rostliny?

Rád by vyšel ven a zeptal se, co její srdce trápí.

Za nedlouho k ní však přišel mladý muž, ten, který jej několikrát odkázal do patřičných míst. U srdce ho bodl šíp hněvu. Neměl ho rád, a ani o něm nezačal přemýšlet v lepším světle, i když té drobné brunetce dal do vlasů žlutý kvítek – jaká troufalost! – a dívku něžně objal. A také to bylo poprvé, kdy viděl ze svého světa za oknem, jak se dívenka usmála. Ano, to ho potěšilo, ale právě nevěděl, jaký pocit upřednostnit. Nenávist k tomu muži, který udělal to, co on toužil udělat už několik dní? Vlastně od doby, kdy dívku prvně skrz své okno spatřil. Nebo snad by měl zářit radostí, že se dívka usmála? Či snad žárlit na toho muže, že udělal, co on si za oknem tak dlouho přál? A nemohl si nevšimnout, že se k němu dívka zná.

Kdyby tu jen nebyl zavřený!

Co komu kdy v životě udělal? Proč si nezaslouží kousek štěstí i on?

Prudce se otočil, musel se jít posadit.

Snažil se pochopit, proč je pln tolika pocity, a proč ho vlastně mrzí, že je ta dívka venku a šťastná? Ano, rád by tam byl sní, nebo by byl rád venku jako oni?

Sám si nebyl jistý.

Zaslechl křik.

Sám si neuvědomoval jak, ale náhle stál u okna a sledoval, jak zahrady hoří, jak dívka křičí, snažíc se zachránit pár bylin, a jak se ji muž snaží od nehrošího ohně odtáhnout.

Tak ten muž ji chtěl zničit zahrady?! O, jaký zlý člověk. Měl by jít ven a velmi důrazně mu vysvětlit, že ženám se neubližuje!

Zarazil se však.

Ten oheň se náhle zvětšil, že dívka s pláčem utekla a muž také.

Složil hlavu do dlaní, neschopen cokoliv udělat. Tako moc by si přál dívce vrátit její zahrady do původního stavu.

Koutkem oka si všiml, že oheň už polevuje. Cítil se ponížený, že než stihl cokoliv udělat, bylo už skoro po všem. Muži zde mají pohotové reakce, soudil.

Je na nic! Nic nezvládne. Možná proto ho tu drží.

Co však bylo zvláštní, že oheň se zase rozhořel.

Cožpak by oheň reagoval na jeho nálady? To už by ho třeba mohl poslouchat na slovo, že? Nebo třeba i na myšlenku! Jak hloupé je, něco takového si myslet! Nechtěl by se z ohně třeba utvořit, drak? Těžko na něj může oheň nějak reagovat, těžko jej bude nějaký živel poslouchat. To se děje jen v pohádkách a bájích! Ano, znal mnohé legendy, které vyprávěli hrdinské příběhy, kdy hrdinu poslouchat nějaký živel. Mohl jezdit na vlku z kamení, setřást si ovoce pomocí koně z větru, spálit vesnici na uhel za pomoci draka z ohně. Bohužel v legendách a pohádkách nežije, neměl by si dělat naděje, že by byl třeba jeden z nich.

Sice si dodnes neuměl vysvětlit toho tygra z vody, ale tiše doufal, že to byla jen halucinace. A to, že se že v jídelně rozpadl na velkou louži, kterou tam pak uklízeli? Ten chlapec pravděpodobně rozlil jen něco s vodou a jeho halucinace si představili tygra. Mokří muži? Zajisté jen spadli do řeky, proč by jinak byli tak vzteklí?

Také mohl být stále ve své cele, a toto vše je jen v jeho hlavě. Copak někdy někdo vězně jen tak přemístil z cely do pokojů? Nikdy o něčem takovém neslyšel. Oheň je prostě nespoutaný živel, někde je třeba vlhko, jinde velmi suchá zem, proto se mění intenzita hoření. Ano, tím by to mohlo být.

Vše se přeci dá vysvětlit, že?

Jaké bylo překvapení, když z ohně vylétl malý dráček.

Vykřikl.

Několikrát si protřel oči, několikrát se propleskl, ale ten dráček tam byl. Byl tam a létal si, jak se mu chtělo a podpaloval další a další rostliny.

„Co se děje?“ zeptal se ho nějaký neznámý ženský hlas.

Vykřikl. „Oheň, tam,“ ukázal ven z okna. Na nic víc se nezmohl. Jeho srdce bylo jako o závod.

„Keone!“ vykřikl muž, matně si ho pamatoval, několikrát byl u něj v cele a v jídelně okřikl toho malého kluka. Muže, který se rozeběhl pryč a křičel „Hoří,“ však znal jen z jídelny – tam ho tak vesele vítal.

„Je tam drak,“ rozhodil zoufale rukama. „Drak z ohně!“ podíval se zase ven, aby viděl, jak ten dráček vše podpaluje. Čekal spoustu narážek, nelichotivých slov, že si to vymýšlí, že je blázen, nic z toho však nenastalo. Jen mu nějaký muž na rameno položil ruku. Otočil se.

„Uklidni se, ano?“ sledoval vyděšeného Neznámého. Thevirovi bylo jasné, že teď už jeho moc nepotlačí, teď už se ji bude muset naučit ovládat. Ajé, až se Kriss vzbudí a zjistí, že ji zničil zahrady. To bude peklo na zemi!

„Ale-,“ nadechl se Neznámý, Thevir se však nedal a odvedl ho ke křeslu.

„Uklidni se, ano?“ snažil se nenaléhat, i když by ho nejraději teď jedním chvatem uspal. Až bude klidný, nebo spát, oheň sám zmizí. Aspoň ten hlavní. A ten drak také. A zbytek dohasí muži. Ale on se teď prostě musí uklidnit!

„Jenže-,“ snažil se stále protestovat Neznámý.

Tido si musel všimnout, jak Thevirovi těká obočí, i ruka. Rychlý chvat a Neznámý bude spát. To ale Tido nemohl dovolit, Neznámý se prostě musí naučit se svou mocí pracovat, nebo zdevastuje vše, co ho rozčílí. Jak ho ale mohli rozčílit zahrady, to mu bylo vskutku nejasné. „Podívej se na mne, ano? Cože drak, cože oheň! Nech to být. Nic se neděje nebo snad ti hoří noha?“

„Ne, ale-.“

„Ale nic. Prostě se zhluboka nadechni a vydechni. O nic nejde, hm?“ Posadil se na křeslo před Neznámého. Celkem už chápal, proč Kriss je tak zoufalá, proč vlastně nic nepomáhá. Cítil z toho muže nedůvěru. Byl rád, když neznámý začal zhluboka dýchat. Spěšně se podíval na Thevira, který přikývl, což způsobilo, že si Tido oddechl. „Zavři oči, mysli jen na příjemné věci, ano? Měl jsi někdy dívku?“

„Ne,“ vydechl Neznámý o poznání klidněji.

„Oblíbené zvíře, činnost..?“ Přeci musí mít něco rád!

„Ne, ale v zahradách bývala krásná dívka,“ usmál se.

„Dobře, tak na ní mysli. Že s ní provádíš, něco hezkého, co já vím, procházíte se za měsíčního svitu..?“ nějak se snažil vymyslet hezkou situaci, ale nějak si nemohl vybavit něco, co by potěšilo muže, který neměl ještě dívku.

„Ano, to bych rád. Dnes tam s ní však byl jiný muž!“

A Tido pochopil problém.

Promnul si spánky.

„Dost,“ obořil se Thevir, už skoro hněvivě.

Tido si něco nesrozumitelně zamumlal, nebyl problém odhadnout, že se jednalo o pěkně peprnou nadávku.

„To mě mrzí. A co kdyby sis nepředstavoval dnešek, ale… ale třeba někdy v budoucnu? Půjdete spolu.. a,“ zamyslel se.

„Nikdy již více! K tomu muži se měla až podezřele dost!“

„Hej!“ vykřikl Thevir a Tidovi dost jasně naznačil, co má pak v plánu sním udělat, a to Tida nepotěšilo. Thevir byl silný a rozhodně nechtěl, aby ho pak někde zmlátil, jak mu naznačil.

„Tak já nevím!“ vychrlil ze sebe Tido zoufale.

„Co kdybych ti povyprávěla příběh?“ Začala Kloe. Muži jsou tak hloupí! „Víš, příběh o dvou malých dívenkách, hm?“

Neznámý přikývl. Od mala měl rád příběhy. Znal mnoho bájí a pohádek. Doufal, že jednou bude všechny vyprávět svým dětem.

„Víš, mám sestru. Našli nás v lese. Zkrátka nás tam někdo zapomněl. Ale víš proč jsem za to ráda?“

Neznámý zavrtěl hlavou.

„Protože jsme se dostali k dvěma moc milým lidem, kteří nás toho spoustu naučili. Zprvu byly odtažití, teda tak nám to vyprávěli, že nás sic krmili, ale tím to skončilo, byly jsme přec jen cizí děcka a co kdyby si pro nás někdo přišel. Nechtěli, abychom jim přirostli k srdci. Postupem času však, když uplynul rok, dva, a nikdo si pro nás nepřišle, nikdy se dvě holčičky nehledali, začali se o nás starat víc a víc, až jsme se stali součástí jejich srdcí. A i když jsme ani jednomu z nich podobní nebyli, kdykoliv nás někdo navštívil, představili nás jako své dcery. A tak se stalo, že nás začali učit svému umění. Dodnes nevíme, kdo jsou naši skuteční rodiče, ale to přeci nevadí, máme ty, kteří nás vychovali. A to je přeci fajn,“ usmála se na neznámého. Nic lepšího ji nenapadlo, byla však ráda, že ji neznámý poslouchá a věnuje ji všechnu svou pozornost. Doufala, že se oheň už uklidnil.

„Mě taky našli v lese,“ vydechl neznámý. „Ale ti, co mě našli, si mě nechali jen na práci. Ano, dostával jsem jídlo, naučili mě číst a tak… ale nikdy mě neobjali… víš?“

„Vskutku?“ podivila se Kloe.

„Ano, ale ten muž mě často brával do lesa. Pracovali jsme tam spolu a taky mě sem tam řekl něco o lese jako takovém.“

„Tak to přeci bylo zajímavé, ne? I když tě neobjali, měli tě rádi.“

„Nemyslím si,“ sklopil hlavu. „Když jsem něco udělal špatně, zbili mě.“

„No jéje!“ rozhodila rukama Kloe. „To si ani neumíš představit, kolikrát já dostala na zadek! Hlavně, když jsme se sestrou ukradli meč a koně!“ Zasmála se.

„To se na dámy nesluší,“ zamumlal. „Zbraně,“ dodal rychle. Její hlas byl příjemný, mohla by za ním chodit častěji.

„Ale kdeže! My a dámy? Chlapče,“ upřímně se zasmála. „Léčitelky možná, ale dámy? Já na sobě šaty měla jednou a sestra snad nikdy! A róby jen když musíme,“ smála se.

„Jste ale ženy,“ snažil se oponovat Neznámý, i když chabě.

„Nu a co? To jako znamená, že co? Co vím, tak Kriss je schopná porazit i muže!“

„Kriss?“ zopakoval Neznámý to jméno. „Nějaká Kris… to jsem slyšel... myslím, že se mi tu představila jedna ženština v róbě. Mračila se stále. A ani se mnou moc nemluvila.“

„Ano, tak to je má sestra, TA Kriss. Víš, lidé ji ublížili, tak je opatrná, ale když ji poznáš. Ooo, většího rebela jsi snad ani neviděl. Pamatuju si, to jsme byly už takové náladové odrostlejší dívky – rodičům z nás zešedivěly vlasy! – tak si vzala luk papá a šla na lov do lesa! Dopadlo to tak, že luk zlomila, přetrhla tětivu a snad jen jeden šíp to přežil. Nikdy se s tím neučila a chtěla se s tím naučit sama. Papá ji tehdy seřezal jak koně, ale pak ji raději s tím naučil. Nechtěl riskovat, že by mu vzala zase zbraň a šla ji do lesa zničit, protože se s ní chce naučit. A mamá? Ano, bylinky ji bavili, ale velmi často je zlikvidovala, než upravila. A hle! Je teď velmi známou léčitelkou.“

„Stále se ale mračí,“ dodal.

„To víš, snažila se vymyslet odvar, který by ti pomohl. Venku ten oheň. Možná se budeš zlobit, možná s křikem utečeš. Ten ale někdo vyvolal.“

„Ten muž,“ vyhrkl. „Ale ne, nejsme v legendách!“ zavrtěl hlavou.

„Ale ano, jsme,“ přitakala Kloe. „Jsou tu stále mezi námi. Jen hold už méně, ale jsou. Představ si, že teď jsou taky čtyři elementy. Věřil bys tomu? Ano, nedávají už svou moc na odiv jako dříve, ale copak je to potřeba? Máme tu temné pány? Zlé duchy? Pokud ano, neprojevují se,“ snažila se vytěsnit myšlenku na démona v horách. „Legendy i báje mívají občas pravdivá jádra. Legendu o Ninie zná snad každý a léčitelky jsou do dnes vyhledávaným… druhem.“

„Ale-.“

„Nejde to vysvětlit? A cožpak se musí dát vše nějak vysvětlit? Nemůže to být prostě jen moc světa? Víš,“ sklopila zrak tentokrát ona. „Co kdybych ti řekla, že ten ohnivý drak je tvá síla, že jsi element?“

„Pak bych si myslel, že krom halucinací jsem v domě bláznů,“ pokýval hlavou. To, co mu tady vyprávěla. Nesmysl. Že by ta moc stále byla? A on byl jen tak mimochodem živel? Ať by chtěl tomu věřit, zkrátka nemohl. Kdyby mu řekli, že má nadání na léčitelství, věřil by tomu víc.

„Nu dobře,“ vstala a ze stolku u postele vzala kus papíru. „A co kdybych ti řekla, že tenhle papír je ten muž, co se v zahradách radoval s dívkou, která se ti líbí?“

Thevir i Tido strnuli v pohybu. Tohle přeci Kloe nemůže myslet vážně!

Jen Teo, který doteď nic nedělal, ani nemluvil, jen seděl na zemi, mrkl na Kloe.

„Pak jste blázen!“ rozhodil rukama Neznámý.

„Blázen možná,“ přikývla Kriss. „Představ si toho muže… vnuť své hlavě myšlenku, že ten papír je tím mužem, ano?“

„Jak si přejete!“ odfrkl si a zkoušel si představit, že ten papír je ten hnusák, ke kterému se ta brunetka měla. Představoval si, jak ten muž trpí bolestmi, u Stvořitele, jak on si to přál.

Přát si to však hned přestal, když se po papíru rozeběhl mrňavý dráček a začal jej podpalovat.

„A teď vám řeknu, že Teo je voda. Víte, co to znamená? Nepřítel ohně,“ kývla na malého Tea, který se ze široka usmál.

Neznámý tomu nemohl uvěřit. PO papíře se teď honil malý dráček a tygr. A co dráček podpálil, tygr uhasil.

„Cirkusový trik!“ odfrkl si Neznámý, i když musel uznat, že ho to fascinovalo. „To není možné!“

„A co kdybych vám pověděla, že ten muž u okna, Thevir, je zem?“

„Jste blázni!“ prudce vstal, ale zamotala se mu hlava.

„Proto zahrady začaly hořet, když jste se rozhněval na muže? Proto se teď cítíte tak slabý? Jako by energie vašeho těla šla jinam? Troufáte se mi snad do očí tvrdit, že vám to nepřišlo divné? Kolem vaší vesnice byly požáry každý den, kdy jste se cítil podveden těmi, co vás vychovávali, že byl oheň vždy, když vás zbili, protože jste se na ně zlobil?“

„Divné.. možná,“ neochotně přisvědčil. Její pronikavý pohled způsobil, že mu po zádech přeběhl nepříjemný mráz.

„Nikdy jste se nezamyslel, proč jste ze začátku byl v mokré cele? Třeba, abyste nic nepodpálil? Dovedete si představit, jak bude má sestra zuřit, až zjistí, že jste ji podpálil zahrady se všemi bylinami, které se zde dali pěstovat? Dovedete si představit to utrpění jejích studentek, když je bude muset Kriss poslat zpět, protože se tu najednou nemají co učit?“ Kloe si uvědomila, že je možná až přehnaně zlé, ale její slova ji z úst vylétala samovolně a ten proud slov a výtek už nebylo možné zastavit, i když viděla, že ten muž je na pokraji slz? „Umíte si představit, kolika lidem jste asi ublížil, protože jste si odmítl připustit fakt, že byste mohl mít i nějakou moc?! Že vymřela? Pak jsme tu žijící mrtvoly! Protože já a Kriss jsme vskutku léčitelky, ne, jen bylinkářky. Tido je léčitel také! A Keon? Ten muž, který teď venku vše koriguje, aby se zahrady uhasili, a Thevir, tady malý Teo a také VY,“ šťouchla ho do hrudi. „My všichni jsme teda mrtvoly, když moc vymřela! Víte vy co? Takového hlupáka jsem jakživ neviděla! Moc tu stále je, Stvořitel si vše udržuje a až nás bude potřeba více, tak se moc projeví u vícero mužů i žen. A doufám, pro dobro světa, že to nebudou hňupové jako vy!“ už na něj pomalu křičela.

„Kloe!“ vykřikl Tido a jal se ji obejmout. Teď už začínala být opravdu zlá. „Kloe,“ špitl něžně. „To stačí. Už jsi mu to vylíčila dost barvitě.“

Thevir si povzdechl. „To, co Kloe řekla, možná zní zle, ale v mnoha ohledech má pravdu. Neznáme ani tvé jméno, a přesto tě tu máme. Kriss, i když tě nezná, nespala několik dní, vydali jsme se i na cesty, pro tebe. Abychom ti našli bylinu, která by mohla na chvíli tvou moc otupit, aby ses ji naučil používat. Přivedla s sebou sestru i bratra, nepokrevního bratra. A ty nám zde budeš tvrdit, že nic neexistuje? Prosím, přestaň si tu na něco hrát a prostě se jen otevři faktu, že to není tak, jak jsi slyšel nebo sis myslel,“ mluvil klidně Thevir, i když jeho nitro se bouřilo, vztekalo. Ale spolupráce s Kriss mnohému naučí.

„Irvin,“ zamumlal neznámý.

„Co prosím?!“ štěkla po něm Kloe. Jako léčitelku ji přímo štvala ztráta zahrady, jako sestru ji štval fakt, že Kriss přišla o důležitou část své práce.

„Irvin!“ křikl. „Tak mi říkali v té chalupě u lesa.“

„Fajn, Irvine! Doufám, že si za tohle poneseš následky sám, ty hňupe!“ vysmekla se Tidovi s objetí a rázně, samozřejmě nezapomněla pořádně fláknout s dveřmi, odešla z pokojů. U stvořitele, jak ti muži můžou být tako hloupí!

 

Předchozí / Následující

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář