Jdi na obsah Jdi na menu

K-07

1. 3. 2018

 

Než otevřela oči, vyslechla si tichý rozhovor. Sama, nemohla uvěřit, že se zvládla vyčerpat během náporu hněvu jaký měla. Ještě teď by Keona několikrát propleskla, dostala by však možnost. Hněv v jejím srdci neutuchal, nenechala se jím však pohltit, hrála spící; pracně udržovala dlouhé a hluboké nádechy, snažila se sebou nešít, i když ji některé poznámky skoro donutili se prudce posadit a rázně jim to vylíčit po svém. Snažila se však volit moudře, tak se může i něco dozvědět. I když místo moudrého činu se jednalo spíše o čin hodný špeha.

„… taková,“ zamumlal Thevir. Jeho hlas by poznala všude na celičkém světě. Netušila, co by mohlo takové být, nebo nebýt, doufala, že se však dozví něco užitečného, nebo snad i zajímavého.

„Neviděla jsem ji dlouhé roky,“ vydechla Kloe. Ach, Kloe. Její sestra. Musí být opatrnější při hraní spánku, Kloe by mohla pochopit, že už je vzhůru. Měla stejně silné nadání. „Jednoho dne prostě odešla. A víc nevím. Slýchávala jsem povídačky o nadané léčitelce, ale nikdy jsem netušila, že by Kriss mohla být tak zdatná. Tedy… ne, že bych ji podceňovala, ale papá nás vedl všechny tři k boji, ne k léčení. To nás potajnu učila mamá.“

Vzpomněla si. Ano, boj musela pro papá zvládat a pro mamá musela umět sílu rostlin. Velmi rozmanité dětství.

„Když jsem ji dal prvně do ruky meč,“ uchechtl se Thevir. „Myslel jsem, že si s ním ublíží. Nechce se mi věřit, že by se už kdysi něčemu takovému učila.“ Ano, Kriss na něj onehdy hrála trochu nemotornou, netušila totiž, co byl ten silný muž zač. Nechtěla se hned projevit ve své nejsilnější podobně. Dokonce hrála dobu naprosto prostou, to že je léčitelka mu vyjevila až po velmi dlouhé doby, kdy mu tím vlastně zachránila život.

„Tomu nemohu věřit zase já. Pravda, meč není její neoblíbenější zbraní, to snad luk se šípy, nebo díky. Možná i kvalitní kopí, ale vskutku, ať tak či onak, museli jsme se umět bránit. Učili nás, že svět je temný a zlý,“ řekl rázně Tido. Tak rázně, že Kriss doufala, že si nevšimli jejího malého trhnutí. Odmítala se pro ostatní ještě probudit. Chtěla poslouchat, a tak ji potěšilo, že konverzace pokračovala.

„Je pravdou,“ ztěžka vydechl Thevir. „Že jsem se o jejich léčitelských schopnostech dozvěděl… Když jsem byl vážně zraněn a ona mne automaticky začala léčit. Nemyslel jsem si dříve, že by byla něčím více než jen prostou tulačkou. Víte… našel jsem ji u jednoho,“ odkašlal si. „Pána,“ zavrčel. „Byla ve vězení, na slámě. Přišla mi jako zlomený tvor. Víte... Dříve jsem se svou družinou likvidoval pány, kteří se nechovali zrovna dobře ke svému lidu. Procestoval jsem mnoho zemí, svrhl mnoho pánů. A do dnešních dní mi je ze srdce líto, že ji někdo někdy vůbec věznil.“

„Věznil?“ vyhrkla Kloe.

Možná by už měla zahrát, jak se budí. Vězení nebyla zrovna část života, kterou si chtěla připomínat. Ano, jednoho dne od Kloe a rodiny odešla. Sbalila se, chtěla léčit lidi po celém světě, odmítala fakt, že by mohl být temný a zlý. Mladistvá naivita ji dovedla do temné a vlhké místnosti.

Tak si to šla světem, ještě jako nic. Léčit uměla, něco málo, stále se ještě učila. A pak viděla, jak někdo spadl z koně a ošklivě se poranil. A co ona udělala? V dobré víře k němu doběhla a začala ho uzdravovat. A než se nadála, byla přivázána ke koni, beze zbraní a vlastně bez všech svých věcí a už si ji to vedli do svého domu. Někdy si říkala, že ho tam měla nechat zemřít, nebo ho nechat, ať si ho ostatní vyléčí. Tehdy pochopila, proč ji učili, že svět je temný a zlý. A nebylo to, protože by tu vládlo zlo. Lidé si na to stačili samotní.

Možná že tomu vězení mohla i poděkovat, naučila se tak několik triků.

„Ano,“ přitakal Thevir.

Chtěla nahrát divadýlko, jak se probouzí, ale strach jí to nedovolil. Začínala se až moc ponořovat do svých myšlenek a možná by bylo i hodně nápadné, že by se probudila ve chvíli, kdy zmiňují její bolestné vzpomínky. Měla velkou chuť si povzdechnout, postěžovat si, ale stále se snažila udržovat klidný a vyrovnaný dech.

„Měla ostříhané vlasy, byla špinavá a prvních několik dní jsem se jí nemohl ani dotknout, abych ošetřil její rády,“ ukázal na jizvu na předloktí. „Kousla mě. Několikrát. Ooo, u Stvořitele, kolik má měl od ní škrábanců! Jak od divoké šelmy,“ postěžoval si. Snažil se, seč mu vůle dovolila, ignorovat ty vyděšené výrazy. Zdá se, že už i Keon začínal pomalu chápat, proč se Kriss na ostatní tak odměřená. „A to, že vás vychovával někdo cizí, Kloe,“ podíval se do její uslzené tváře. „Nevím, jestli se bojí, ale na všechny je povětšinou nepříjemná. Zlá. Nadává a mlátí nás – občas. Troufám si říct, že pro ni je to jen obrana.“

„Obrana proti lidem,“ popotáhla Kloe. Tiskla k sobě Tea, trochu jí to uklidňovalo, že objímá něco živého, ne něco, někoho, opravila se v mysli. Objímá syna Kriss, syna své sestry.

A Teo také plakal. Jeho mamá měla tak těžký život!

„Nikdy jsem netušil,“ začal opatrně Keon.

„Chlapy nikdy nic netuší,“ odsekla Kloe. „Ale bohužel, ani já neměla zdání, že je v potížích. Měla jsem s ní tehdá odejít také, když mě tak moc prosila. Ale to já ne! Já jsem musela zůstat, když venku to bylo tak zlé. Ne, to já to tam prostě nedokázala opustit. A ona se pak dostala… Ach, Stvořiteli.“

„Taky jste tam pak mohli skončit obě,“ podotkl Thevir.

S tím se nedalo nesouhlasit, a to Kloe zrovna neuklidnilo. „Jsem vskutku ráda, že jsi ji tam našel, i když asi omylem,“ začala s Teem mírně houpat, jako by byl mimino, sotva postřehla, že to Tea uspává.

„Třeba proto je Teo tygr,“ vyhrkl najednou Keon a dočkal se nechápavých pohledů. „No, říkal jsi, že tě pokousala a poškrábala… tak třeba,“ znejistil.

Kloe se nemohla ubránit tichému smíchu. Vskutku blesková reakce, to se mu muselo nechat. Byla ale ráda, že byl aspoň od té dobroty a pro všechny našel kus suchého oblečení. Podívala se na spící Kriss. Vypadala tak zranitelně, a když teď její mysl tížil fakt, že se dostala do nepříjemné situace, že ji lidé využili, místo dospělé ženy viděla v posteli svou malou sestřičku. I když byly stejně staré, dvojčata, měla pocit, že Kriss byla vždy ta její malá sestra. „Tak vězení,“ vydechla. „Říkala ti někdy, k čemu ji tam nutili?“ Podívala sena Thevira.

„Ne,“ vydechl. „Zkoušel jsem si jí ptát…. Buď to ignorovala, nebo mě vypakovala pryč.“

Kloe stále sledovala Kriss, která se začala pomalu probouzet. Usmála se na ní v domnění, že ji tím povzbudí. Když se jí však místo čehokoliv jiného, dostalo jen naštvaného úšklebku, jakákoliv radost ji přešla.

Kriss se pomalu postavila, nevadilo ji, že se o ní baví, vadilo jí, do jakých detailů chtěli jít. Některé věci se prostě neříkají! Nic neřekla, šla si prostě jen ke stolku, ne že by měla žízeň, ale napít se musela, aby se rychleji zotavila.

Kloe šokovaně vydechla. Její sestra kulhala. Ne nijak výrazně, ale když byl jeden pozorný, všiml si toho. „Od kdy…?“ zeptala se. Možná že od vězení?

„Do toho ti nic není,“ odsekla Kriss.

 

Pomalu ztrácela naději. A to jen protože nevěřila mamá! Chtěla ostatním pomáhat, a než ne nadála, byla v chladné a nepohodlné cele. Vzpomínala na legendy, kdy ji mamá vyprávěla, že dříve byly léčitelky obávanými ženami. Nikdo si je nechtěl zprotivit, nikdo jim nechtěl nic vyčítat, raději o ně pečovali. Starali se. Vše to ale byly jen báje, legendy… dnes se podle toho nikdo neřídil, jak si mohla všimnout. Ano, už tu pár mužů napadla, ale být jedna na tlupu hrubiánů bylo špatné.

Velmi špatné.

A to, že u sebe neměla ani jednu zbraň, ani jeden lísteček rostlinky. Pokud se někdo nezranil, byla tu. A když se někdo zranil, odvedli ji do speciální místnosti, kde na ní dohlíželo několik bylinkářek, takže si nemohla pro sebe udělat jed, který by při první příležitosti někomu podala. Byla pod stálým dohledem. I teď měla u cely dva muže. Už dávno s nimi přestala komunikovat. Ano, byly doby, kdy žebrala, aby ji pustili, nabízela cokoliv, co měla, co mohla dát. Muži, ale jako by na ní byly připraveni. Většinou ji sprostě odpálkovali, nadávali a dost často si ji jen tak pro zábavu z cely vytáhli a… bavili se po svém. Pokaždé pak skončila s velmi bolestivými pohmožděninami, které si léčit nemohla. Jakpak by mohla, když tu neměla ani ten zatracený okvětní lístek. Mohla si jen kousat rty a snažit se bolest vydržet. Nejednou skončila s tržnými ránami nebo i zlomeninami. A všem okolo to bylo jedno. Dokud jim plnila přání a léčila raněné, věděla, že ji nezabijí, i když byly okamžiky, kdy by paní smrt snad přivítala i s otevřenou náručí. Však jak by ji někdo kdesi zdáli našeptával, že ještě není její čas, snažila se zde tedy vydržet. Snažila se nalézt nějakou tu malou naději, která by měla umírat poslední.

Ale dnes k ní spánek nepřicházel snadno. Byla tma, byla chladná noc a ta trocha slámy ji nikdy nezahřeje, jak by si přála. To, že kašlala, byla podchlazená, na to si její tělo pomalu přivykalo, ale byly dny, na které tak nerada vzpomíná. Nejčastěji, když měla čerstvé rány a k pachu moči se přidal i pach krve. A kdyby jenom moči, nebyla ve vězení sama. Byly tu cely plné podvyživených umírajících lidí, často i s hnisajícími ránami. Ráda by jim pomohla, ale když jednou jedinkrát zkusila, dostala pak výprask, který si její záda pamatují do dnes. Často tu zněly zoufalé výkřiky, zoufalé prosby; a pokud tu byl někdo právem odsouzený, pak se dokázal schovat.

Měla však jednu výhodu, na rozdíl od ostatních dostávala pravidelně něco málo k jídlu. Jednou denně a jen tolik, aby neumřela. To ji donutilo, naučit se šetřit si síly. Pokud nemusela, snažila se ani nebdít. Ráda by se naučila hospodařit se svou silou, jako mamá.

Odešla však moc brzy.

A věděla, že se to nikdy nenaučí sama.

Naučila se tedy svou sílu šetřit, používala energie jen tolik, kolik bylo nezbytně nutné, i za cenu toho, že se její rány hojily velmi pomalu, což ve svém důsledku bylo správně, protože pak si ji méně brali její strážci pro svou vlastní zábavu. Nechápala, jak mohou být lidé, tak zlí. Nic jim neudělala, snad jen že uzdravila jejich pána.

 

„Kriss?“ ze vzpomínek ji probral něčí naléhavý hlas. Na tváři ji něco lechtalo, když si ji pohladila, měla prsty mokré. Zase slzy? Rychle zamrkala, jenže slzy se samovolně draly z očí dál a dál. Zhluboka se nadechla a rychle vypila skleničku. Nebylo přeci možné, aby ty vzpomínky tak bolely. Bylo to už několik let, co je pryč a přeci by při té vzpomínce stále plakala? Jak mohla být, tak slabá? Však nikdo už nežije, proč by ji stále měla u srdce bodat tak ostrá bolest? Je to minulost, měla by se těšit z přítomnosti přec. Nemůže zůstat zahloubaná v minulosti.

„Nic se neděje,“ zamumlala. Celkem i chápala, proč ji oslovili. Copak ona někdy plakala? Její slzy nesnášely přítomnost jiných stejně jako ona, tak proč najednou kanuly, když tu byli i ostatní? A co Teu? Proč by měla plakat před ním? Takovou mamá on přeci nemůže ani chtít! Vzala cíp oblečení a rychle si utřela slzy. Nemůže si dovolit být tak slabá, ne před ostatními.

„Opravdu?“

Konečně si uvědomila, že je to hlas Thevira a okamžitě jeho dlaň setřepala, ze svého ramene. „Vskutku. Co by se asi tak mělo dít? Nic mi není a nic se neděje,“ vrčela na něj. „Nevím, proč by se mělo něco dít!“ vydala se zpět k posteli, tedy ráda by se k ní vydala, ale její památka z vězení se projevila a ona se řítila k zemi.

Nebýt pohotové reakce Thevira, byla by na zemi jak dlouhá, tak široká. A ještě se střepy po těle, uvědomila si, když viděla, jak se sklenička roztříštila. Ani si neuvědomovala, že ji stále drží.

„Ano, nic se neděje, máš vskutku pravdu drahá!“ vrčel tentokrát Thevir a snažil se jí udržet. Její vykulený výraz ho bavil, odmítl to však komentovat. Raději ji odnesl do postele, i za cenu několika ran do hrudi a spousty velmi sprostých nadávek. A snad i skutečného vrčení…? To se mu možná ale jen zdálo.

Opatrně ji položil na postel.

„Nejsem nemohoucí!“ štěkla po něm. Jak ti vůbec mohl dovolit? Ano, zachytil ji, to bylo vcelku příjemné, ale nemusel ji nést jako mimino zpět do postele. O to se ho neprosila. Byla by schopna ten kousek ujít sama.

„Zajisté,“ pokýval hlavou Thevir. Nikdy nepochopil, proč prostě nemůže říct jenom ‚Děkuji‘ a více to neřešit. Každý přeci potřebuje jednou za čas pomoci. To, pokud věděl, nebylo trestné. Nebyl tu nikdo z jejich učednic, před nikým se neponížila, jak by řekla ona.

„Stále stejná,“ usmál se Tido. I když ho polekalo, jak se u stolu zarazila, když se chtěla napít, byl i v pozoru, když ji po obličeji začali kanout slzy, aniž by mrkla, tak nějak se mu teď ulevilo. Jestli ji její životní zkušenosti nezměnily, tak v tom, že nesnáší nošení, a to od doby co on sám si pamatuje svůj život. A z vyprávění papá, ji nikdo nesměl nosit, jak mile začala chodit. Všude si musela dojít sama, jinak byl řev, který by probudil i mrtvé.

„Nikdy jsem neměla důvod se měnit,“ zamumlala Kriss, ráda, že je v měkké posteli a velmi ochotně se zahrabávala do peřin. „Možná bych tu mohla i spát?“ nadhodila, jako že se vlastně nic neděje.

„Zajisté, odpočívej,“ přikývl Keon.

Ale ani jeden se k odchodu z jejich komnat neměl, což Kriss – a zdá se že upřímně – naštvalo. Ráda by odpočívala o samotě, však se o ní mohou bavit i na jiných místech, než v jejích komnatách. Místa tu bylo dost! Chvilku čekala, zda-li budou ochotní pochopit fakt, že chce odpočívat o samotě, nebo zda-li po nich bude muset něco štěknout, nebo snad v nejhorším případě sáhnout do stolku. Rozhodla se být dnes milejší, rozhodla se počkat o trochu delší chvilku. Ale jak se zdá, oni sice mlčeli, ale odmítali odejít a Kriss cítila, jak k ní spánek přichází velmi rychle. Před očima se ji začerňovalo více a více, něž ji spánek celou pohltil, stihla ze sebe dostat jedno jediné slůvko: „…. Ven…“

 

Předchozí / Následující

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář