Jdi na obsah Jdi na menu

K-05

27. 2. 2018

 

Byl sice rád, že už není v hnijící vesnici, nemohl však říct, že by byl rád zrovna tady.

„Já… mohl bych počkat u koní,“ nahodil, jakože je potřeba je hlídat, i když koně byli přivázání k plotu, takže rozhodně nemohli odejít. Ale co kdyby náhodou přiběhla šelma a chtěla je sežrat? Co kdyby-

Jeho myšlenkové pochody byly zaraženy jejím tichým hlasem. „Tak na to urychleně zapomeň,“ špitla skoro až výhružně. Teď už si vůbec nebyl ničím jistý.

Rychle se snažil vymyslet výmluvu, proč by tam nemohl jít, ale vzdal to v momentě, kdy bez zaklepání vešla. A popravdě, poprvé ji viděl zaraženou. Ne, že by měl z té situace v domku, nějaký dobrý pocit.

„Tys je zničil!“ řval ženský hlas, jehož majitelka seděla na muži a vypadalo to, že ho chce snad i uškrtit.

„U… udělal…. Jsem… odvar!“ sípal muž, snažíc se ze sebe ženštinu sundat.

Thevir si musel promnout spánky. Nechtěl je rozdělovat, věděl, že si nikdy nic neudělají, že jsou jen… násilnější než by měli být.

„Jak ses povážil..!“ syčela výhružně žena.

„Kloe!“ vyštěkla Kriss. Velmi rychle si připomněla důvod, proč jsem vlastně vůbec nechodí.

„Zničil jsi mou práci!“ vyštěkla žena na muže a rychle se z něj zvedla. „A ty tu pohledáváš…?“ složila ruce na prsou a výhružně se dívala na Kriss.

„P—pomoc,“ vykoktala Kriss. Ne, že by se bála, té ženy se opravdu nebála, jen ji o pomoc žádat nechtěla. To bylo něco, o čem doufala, že nikdy neudělá.

I muž se pomalu zvedal ze země a pozdravil Kriss jen letmým mávnutím, těžce pak usedl na židli. „Kloe,“ vydechl. Ani si neuvědomil, že právě zarazil Kloiny myšlenky, ve kterých viděla, jak škrtí Kriss.

Thevir naprosto netušil o co jde, a protože tu nebyl prvně, posadil se vedle muže oblečeného v černém. „Rád tě vidím,“ prohodil mimoděk sledujíce ty dvě ženy. A že si až teď všiml jejich podoby! Ne, že by byly stejné, to zase ne, ale byli si hodně podobné. A obě měli havraní vlasy. A vítr, který se náhle vřítil do domku, jim mírně nazvedl vlasy. Vypadalo to velmi strašidelně, obě v hnědém oblečení. Odvrátil zrak. Nechal ženy, ať si na sebe výhružně dívají. Rozhodl se nezasahovat.

„I já tebe,“ kývl muž v černém. „Vede se?“ nadhodil. I on si uvědomoval, že je trochu sebevražedné se mezi ženy stavět.

„Náročné, ale žiju. Jak vidíš. Jo a mám syna!“ vypískl radostně.

„Tak to gratuluji!“ zeširoka se usmál muž v černém. „Kolik mu je?“

„Deset let,“ vydechl Thevir.

„A co ti na to řekla Kriss?“ zeptal se opatrně, vzal do dlaní svůj hrnek, ve kterém měl ten odvar z bylinek, které tak údajně zničil.

„Porodila ho,“ řekl ledabyle a s pobavením sledoval, jak se muž v černém zakuckal.

Tím ovšem rozptýlil ženy, které se už po sobě málem vrhly. Teď je sledovaly dva páry rozhněvaných očí.

„Po-porodila?“ zeptal se opatrně. Kriss v jeho vzpomínkách rozhodně nepůsobila jako někdo, kdo by byl schopný mít nebo se starat o děti. V jeho vzpomínkách to byla bojovná žena, kterou málokdo chtěl rozčílit. Jestli mu něco na Kriss nesedělo, tak role matky. Byla to spíše bojovnice s bylinkami v kapse.

Thevir přikývl. „Ty… nějak jsi zbledl,“ podotkl ještě.

„Pamatuju si ji jako dítě. My tři,“ naznačil sebe, Klo a Kriss. „Vyrůstali jsme spolu.“

Tentokrát to byl Thevir, kdo byl zaskočený. Jak málo o Kriss věděl! „Vyrůstali?“ zeptal se opatrně nejistý, jestli vlastně chce znát odpověď.

Ani jeden z mužů si nevšiml, že Kriss vytáhal pergamen a ukazovala ho Kloe. Stále mezi nimi byla nevyřčená slova zloby.

„Tido, nedělej si ze mě srandu,“ varoval muže v černém.

Ten jen zavrtěl hlavou. „Nedělám. Moje matka je našla opuštěné v lese, když sotva lezli,“ ukázal na ně. „Není pochyb, že jsou sestry a asi i já můžu, za to, že se nenávidí. Možná,“ pokrčil rameny, jako by vlastně o nic nešlo.

„Prosím?“ zeptal se nevěříce Thevir. To, že si jsou podobné, toho i on všiml. A teď tak trochu litoval, že se jí nikdy na její minulost nezeptal. Co ho ještě více zneklidňovalo, byl Tidův nezájem. Jen tak je možná rozeštval a necítil se mizerně?

„Tido,“ vykřikla Kloe a těsně před obličej mu dala Krissin pergamen.

„A co já s tím?“ zeptal se nechápajíce.

„Kriss to chce! Vidíš, jaký jsi hňup!“ štěkala po něm. „Právě sis z toho udělal čaj, ty otroku svých chutí!“ štěkala po něm s takovou rázností, až Thevir viděl v Kloe kus Kriss. Taky dostal pár takových vynadání.

Thevir se opatrně podíval na Kriss a viděl, její hněvivé oči a pochopil. Budou muset do hor. A to znamená, že bude muset vyzradit své malé, vlastně obrovské, tajemnství.

„Musíš do vesnice,“ odvětil tiše Tido. Snažil se ignorovat fakt, že by ho Kloe právě sežrala zaživa.

„Tam jsme byly,“ odvětil Thevir. „Hnije,“ dodal prostě.

„Hnije?!“ vyjekl Tido i Kloe zároveň.

A Thevir jen přikývl. „Hnije.“

„Ty… ty…. Ty….,“ postavil se Tido. „Neříkal jsi, že si poradíš?“ syčel na něj, až si Thevir uvědomil, o co tu asi jde. Vlastně se mu tím potvrdili jeho nejhorší obavy. Už není jediný, do si to myslel, oni zjevně také.

„Co se děje?“ přistoupila blíže i Kriss. Trochu ji štvalo, že neví, o co jde. Fakt, že Thevir tyhle dva zná, ji už neznepokojoval, teď se děsila toho, co nastane. Tido dával málokdy najevo emoce, a to že teď působil velmi naštvaně, bylo nebezpečné. A nejen pro ni. „Tido,“ řekla konejšivě a uchopila ho za rameno. Zůstala hrůzou stát, když její ruka byla okamžitě a vztekle shozena.

„Copak jsem mohl?“ povzdychl si Thevir. „Klidně mě umlať stonkem od byliny!“ odsekl rázně. „Ale já nemohl… nešlo to, tak jak bych chtěl, já..,“ do očí se mu draly slzy, které se usilovným mrkáním snažil zahnat. Nikdy si nemyslel, že by mohl svému hříchu uniknout… A zdá se, že by se teď měl všemu postavit čelem. Možná to konečně říct i Kriss? Rozhodně už to déle v tajnosti neudrží. A neměl by se snažit zapírat, nebo vynechávat nějaké „méně podstatné“ detaily. Utíkal před tím už moc dlouho.

„Co jsi nemohl?“ zeptala se opatrně Kriss. Tido byl naštvaný a Kloe měla až nepřirozeně tvrdý výraz, a to Kriss děsilo více, jak démoni z jejích dětských snů.

„Zabít… něco co bývalo mým,“ zhluboka se nadechl. „Otcem,“ zavře oči a čekal příval nadávek a možná i nějaké té rády.

Místo toho ho Kriss prostě objala, čím zmařila Tidovi záměry Thevira praštit.

Odstrčil ji od sebe. Nečekal, něco takového a už vůbec ne od Kriss. A taky věděl, že si to nezaslouží.

„To je jedno, terorizuje okolí!“ vykřikla Kloe.

„Slíbil jsi to!“ štěkl po něm Tido.

„Slíbil, neslíbil. Nemohl jsem. Nejsem otcovrah!“ Thevir si zkřížil ruce na prsou. Vina ho ale bodala neuvěřitelnou rychlostí i silou. Bojoval s touhou utéct. Měl by se ale tomu všemu už postavit čelem. Doufal, že není vidět, jak si nehty zarývá do rukou. Ani to, jak pevně svírá čelist.

Oddechl si však, když si Kloe, Kriss i Tido sedli. Možná to proběhne klidněji, než čekal.

„Není to ničí otec, snad jen skal a utrápených duší, které pohltil,“ prohlásil po chvilce Tido. „Už to není ani tvůj otec, Thevire. Je to démon. Démon, kterého je potřeba zničit. Copak má tělo? Copak mluví? Je to jen temný mrak, který zničí vše, čeho se dotkne. Je to jen mrak, ze kterého nechceš, aby pršelo, protože jakmile se něčeho dotkne, shnije to,“ nevěděl, jestli konejší jeho nebo sebe. Věděl, že to nezvládne, ale dal na něj, když tam chtěl jít sám. Dostalo se mu jen informace, že ho dostihla matka, která tam ale zanechala život. Bylo mu Thevira i líto. Jel zabít otce a místo toho viděl smrt své matky. Pro to nejsou slova, která by jeho zlomenou duši pohladila.

„Napravím to,“ zamumlal Thevir. „Kriss tam chce pro ty byliny. Postavím se mu znovu,“ mumlal spíše pro sebe, než pro kohokoliv jiného.

„A nač je potřebuješ?“ Zeptala se Kloe náhle. Možná aby odlehčila situaci, možná jen prostě ze zvídavosti.

„Máme oheň. Náš majordomus ho našel, kupodivu nám pod nosem. Normální byliny nepomáhají,“ Kriss si promnula kořen nosu. „Zkoušela jsem nejrůznější odvary i čerstvé byliny. I masti!“ dodala zoufale. „A nic nepomáhá. Ani odvar, který pomohl Teovi.“

„Teovi?“ Zeptala se Kloe zvídavě.

„Tak tak se jmenuje váš syn?“ usmál se Tido. Myšlenka, že Thevir démona nezabil v něm stále hlodala, ale copak se může mračit, když zjistil, že svět přivítal novou dušičku.

Kloe se zarazila.

„Ano. Teo je voda,“ zareagovala Kriss, snad aby se Kloe více nevyptávala. Má syna, všichni z toho nadělají humbuk a při tom je to jedna z nejpřirozenějších věcí – mít potomka.

Tentokrát to byl Tido, kdo byl překvapen. „Rád bych ho poznal,“ zkusil na Kriss.

Ta jen přikývla. Nemohla jim v tom bránit.

Kloe vstala, sebrala Tidovi ten jeho čaj, nalila jej do malé skleněné nádoby a zadělala.

„Dej mu ten čaj. Myslím ohni dej ten čaj. Když si tady,“ podívala se přísně na Tida. „Nějaký hňup udělal ze vzácné byliny čaj, protože mu chutná! Do hor můžeš i jindy. Nemyslím, že by bylo dobré tam teď jít, kór, když je démon posílen vesnicí,“ promnula si spánky. „A pokud počkáte, pojedeme také. Třeba společně vymyslíme, jak mu pomoci.“

„Pokud dřív něco samovolně nespálí,“ povzdechla si Kriss.

„Málem spálil okolí chalupy, kde žil,“ dodal Thevir. „A u nás už spálil jedny komnaty. On si to neuvědomuje, ale kolem něj… Buď musíme jeho sílu zastavit, nebo mu ji pomoci zvládat.“

Kloe se uchechtla. Mohla čekat, že to bude něco takového. Viděla Thevira jen párkrát, nemohla soudit, jaký je, ale Kriss vždy domů nosila poranění zvířata. Sice jich prvně pár málem přizabila, když se je snažila bylinkami léčit, ale to protože ještě neznala všechny a teprve se vše učila. Otec, Tidův otec, je vše naučil. Bylo nezvyklé vidět léčícího může, tuto funkci zastávali povětšinou ženy. Možná proto z ní a Kriss vyrostli ženy… od rány. Do něžnosti měli obě daleko, a to věděli. Možná právě proto ji překvapilo, že Kriss má potomka. Kriss nikdy moc nemluvila, to Kloe se vždy vše snažila okecat, Kriss pak dala ránu, když Kloe neposlechli. A toho si všiml i otec. Ráda by řekla, že to byl i její otec, ale z nějakého důvodu nemohla. Pro ni to byl jenom Ten, co ji vychoval. Ne, že by ho neměla ráda, to zase ne. Byla mu více než jen vděčná, že je naučil vše, co umí.

Podívala se na Tida. Při snídani ji neštval, to jí stačilo, aby s ním zůstala. I když ji dokázal rozvzteklit tak, že viděla rudě, dokázal ji i uklidnit. A teď ji začínala nahlodávat myšlenka, že by Tida přemluvila a měli by spolu také potomka. Pokrevně příbuzní přeci nebyli, i když spolu vyrůstali. O to možná lépe.

„Zkusíme dát dohromady všechny tři hlavy a něco vykoumáme,“ prohlásila odhodlaně po chvilce.

„Můžeme složit klidně dvacet hlav,“ zavrčela Kriss. „Beztak asi nic nevymyslíme. Nevěřím tomu.“

„Neviděla bych to tak černě,“ odvětila Kloe a vstala. „Půjdu připravit koně. Ten,“ naznačila hlavou směrem k horám. „Ještě možná počká. Bude teď z vesnice,“ začala mrkat, aby zahnala slzy. Líbilo se jí tam. „Dost zasycen. Ně nějakou dobu,“ spěšně odešla ven.

Tido si její reakce všiml, nekomentoval to však. Proč by měl. Věděl, že Kloe na vesnici hodně záleželo. Tu jejich bylinkářku vyučila právě Kloe, a i když to nedala znát, muselo jí to hodně zasáhnout. A touha vidět malého Tea ji poháněla jet s nimi. A co ještě víc, Tido ji nemohl nechat samotnou. Ne, vlastně on ji nechtěl nechat samotnou. Chtěl vidět, jak bude reagovat na dítě, chtěl vědět, jestli i ona může být matkou. Líbilo by se mu, kdyby tu pobíhalo pár ratolestí. Ale to by znamenalo, že by se Kloe musela uklidnit. Trochu. Rozhodně ho pak nebude moci škrtit při každé menší příležitosti. Nepochybně další výhoda.

„Nebude vám vadit, když pojedeme?“ zeptal se Tido. Sice více než dost opožděně, ale coby trocha slušnosti.

Kriss zavrtěla hlavou. „Teo bude rád, že bude mít další dva lidi na mučení.“

Tido pozvedl obočí, ale pro jistotu nic neříkal. Znal Kriss a to mu bohatě stačilo. Náhle nevěděl, jestli vlastně malého Tea chce poznat.

Kriss musela jeho zmatený pohled zaregistrovat. „Rád ostatní máčí ve vodě a rád se tulí,“ dodala rychle, snad aby zmírnila jeho neskrývanou rozpolcenost, jestli vůbec chce jet. Teď už vůbec, netušil, co má od malého Tea čekat. A to že byl potomek Kriss, nemohl popřít svou zvědavost.

Vstala začal balit věci. Nějaké další bylinky, nějaké oblečení, a pár dalších nezbytností. Nepochyboval, že Kriss toto vše má, ale bude jich tam víc, tak aby se nemuseli dohadovat. Stále po očku sledoval tu malou skleněnou nádobku, kterou Kriss svírala v ruce a pozorovala ji. Nevypadala nadšeně, ale ani smutně. Tušil, že se jí v hlavě teď honí spousta myšlenek. O to víc ho šokovalo, že má dítě s někým, komu neřekla nic o své minulosti. Ale bylo to její rozhodnutí a on jej takové musel respektovat. Možná řekl až moc, že spolu vyrůstali.

Tak jako tak, rozhodl se sbalit pro jistotu vše, co by mohlo být potřebné. Vypořádat se s něčí silou bylo velmi náročné, a i přesto že nepochyboval o schopnostech Kriss, nebyl si jistý, jestli pro to má dost znalostí.

„Kolik mu je?“ vyhrkl náhle. Jestli to zvládla s Teem, tak proč jí to nejde s další pacientem.

„Neznáme věk ani jméno. Většinu času prospí,“ odvětil Thevir rychleji, než mohla Kriss utrousit nějakou nemístnou poznámku.

„Ne? Ani odhadem?“ zeptal se vykuleně. Jak mohli zanedbat něco tak podstatného.

„Dospělý zdravý muž, který pracovával v lese i doma v kuchyni,“ odvětila Kriss. „Nic přesnějšího nemáme. Ti, od kterých ho máme, ho s velkou ochotou prodali. Že prý nalezenec v lese. Ale jeho věk nám nesdělili. A on sám, i když je schopen racionálně uvažovat i plynule mluvit, nám nic neřekl. Neodchytili jsme ho v době, kdy je čilý. Probudí se tak za dva dny na hodinu. Nelíbí se mi to,“ dovysvětlila Kriss.

Tido pochopil.

Někdy se zkrátka nedali ani nejdůležitější informace získat. Ale fakt, že lidé brali jiné lidi jako majetek, a ne jako živé bytosti v něm vzbuzovala neklid. Neměl tohle prodávání rád. Kolikrát se proti tomu bouřil. Jen aby pak dostal výprask. Nemohl jím to mít za zlé, i když to celou situaci značně komplikovalo.

A toho si byl Thevir vědom. Však už mu to Kriss několikrát rázně vysvětlila.

„Možná už koně,“ nahodila Kriss. Ráda by už vyrazila. Nechce se moc zdržovat. Jestli odvar z té byliny pomůže, musí mu ji podat co nejdříve. Pak byla rozhodnutá jet do hor. I kdyby ten odvar pomohl, ona tam zkrátka pojede. I když byl ten démon defacto její příbuzný, ona nebude mít problém ho zabít. Thevir nemohl, viděl v něm stále svého otce, ale pro ni byl ten démon nikdo. Byl to děda jejího syna, ale tím to končilo. A když Teo neví, že je jeho děd démon, nebude ji v tom nic bránit. Bude to jen další mrtvý démon na jejím seznamu. Možná to bude náročnější, možná to nezvládne, ale musí se o to prostě pokusit. Nemůže si dovolit, aby takto hnila další vesnice.

Její žaludek udělal několik přemetů, když si vzpomněla na zápach hnijícího masa. O vzhledu nemluvě. Zkrátka jsou věci, která prostě nezvládá ani ona.

„Jsi bledá, chceš vyrazit opravdu hned?“ ujistil se Tido, když se však setkal s jejím přísným pohledem, raději umlkl. Někdy si Kriss nenechá poradit, aby odpočívala. „Půjdu se tam podívat,“ zamumlal a vyšel ven.

„Měli bychom si promluvit,“ začal Thevir opatrně. „O naší minulosti. Ty víš pramálo o té mé a já skoro nic o té tvé. Vůči Teovi by bylo fér, kdybychom neměli žádná tajemství.“

„Říká ten pravý,“ odsekla Kriss. „Ale ano, promluvit bychom si měli. Někde v klidu a o samotě. A co nejdříve,“ dodala. I když se jí to nelíbila, musela uznat, že některá tajemství se říct prostě musí, už jen protože spolu mají potomka.

A že pro Tea byla ochotná udělat cokoliv.

Pro něj půjde zabít i jeho dědu. Otce Thevira.

Teo nikdy možná nepozná prarodiče, ale doufala, že nikdy nepozná ani zlo a vyhne se většině démonů.

 

Předchozí / Následující

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář