Jdi na obsah Jdi na menu

K-04

27. 2. 2018

 

Když říkala vesnice, představoval si něco trochu jiného. A hlavně už chápal, proč nad tím zapochybovala. Osada to taky nebyla, ale do krásné vesnice to mělo hodně daleko. Jestli se ona necítila dobře v přítomnosti jeho vlka, on se necítil dobře v těchto vesnicích. Chápal, že tu jsou ty nejzastrčenější bylinkářky, které někdy mívají i smrtící rostliny. Věděl, že sem musí jet, a také poprvé zalitoval, že se na tu její výpravu vnutil. Rozhodl se, že nesesedne z koně. Ne, byl si jistý. Nic ho nedonutí sesednout, však jeho kůň se propadal skoro do půlky nohou! Do toho bláta prostě nestoupne, by se tam taky mohl utopit. Trochu zalitoval Kriss, která do toho bláta bude muset. Možná by se soucitu mohl také sesednout, když ale jeho kůň měl najednou udělat další krok vpřed, zavrtěl hlavou. Neseskočí dolů. Litoval svého koně, ale neseskočí, aby mu na záda ulehčil.

Na chvilku i Kriss záviděl tu její malou zavalitou kobylu. Sice se taky bořila, ale nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Šla pomaleji, to jo, ale stále šla, hlavu nataženou před sebe. Podíval se na Kriss, která se rozhlížela kolem sebe, jako by tu to bláto vůbec nebylo.

Asi se z něj stal uhlazenec, ale jeho hlava nechtěla pochopit, jak to že tu někdo stále žije. Dokonce tu byli sami, nikdo jiný se tu nepohyboval, v domech nehořel ani jeden oheň. Měl za to, že je čas k obědu, všude by se mělo vařit nebo jíst. Co ho vyděsilo, byl prázdný hostinec. Několikrát zamrkal, ale stále nikde nikdo.

„Jsme tu dobře?“ zeptal se opatrně. Čekal výbuch vzteku, ale nic takového nenastalo. Ani jízlivá poznámka.

„Ano,“ zazněla tichá odpověď.

Zahlédl v její tváři nejistý výraz. Takže tahle ta vesnice normálně nevypadala. Teda, aspoň si to myslel, podle její reakce.

Furt ale nebyl přesvědčen, že by tu měl seskakovat z koně. Podle něj měla ta vesnice oči; i když tu nikdo nebyl, jako by ho něco sledovalo.

Zastavila před tím nejrozpadlejším domem a seskočila. Jen se trochu předklonil, snad aby lépe viděl do malých okýnek. Neseskakoval, jen tiše pozoroval, jak se po kolena v blátě brodí do domku. Modlil se ke všem stvořitelům, aby ten dům nespadl. Ještě aby se hrabal v blátě a troskách. Něco mu říkalo, že když ten dům vydržel stát doteď, tak snad ještě chvilku vydrží.

Byl však nervózní, když se Kriss ztratila v útrobách domu. Poslouchal každý zvuk, vše, co by naznačovalo, že něco není v pořádku. Opravdu se mu tady nelíbilo.

Když vstoupila, musela před nos dát kousek svého pláště. Pach hniloby jí zrovna neuklidňoval, už tak neklidný žaludek. Snažila se vymyslet, co se tu mohlo stát. Nebylo to přeci tak dlouho, kdy tu byla naposledy. Matně se snažila vzpomenout si, jestli ji minule nežádali o pomoc. Ale to by přeci neodjížděla. V jejích vzpomínkách to bylo prosperující místečko. Hostinskému obchody šly, kovář se nezastavil, minule měl nového pomocníka, aby vše stihl. Bylinkářka měla už dvě pomocnice, které ji chodili sbírat byliny, a ona si je už jenom zpracovala. Každý si tu mohl najít to své místo, své uplatnění. A když někdo poprosil, pomoci se mu vždy nějak dostalo. Netušila, jak se mohlo stát.

Byla skoro jako ochromená. Jestli se před chvilkou vztekala nad blátem, teď jen stála, neschopna ničeho.

Na židli si všimla hnijícího těla, velmi odpudivý pohled i pro ni. Nemusela si ho dvakrát prohlížet, podle prstenu, poznala, že je to bylinkářka. Kdysi ji ho darovala. Srdce ji sevřel chlad. Netušila, kde se to v ní bere, ale cítila… smutek? Nemyslela si, že by k této ženě nějak více přilnula, byla však pravdou, že pro ni bez sebemenších narážek sehnala vše. Byla to taková její osobní bylinkářka. Všimla si, že pár váčků stále visí na popraskaných trámech. Smutek se proměnil ve vztek a ona vše okamžitě začala strhávat. Na zem pytlíky s bylinkami neházela, ty se snažila udržet v jedné ruce.

Stále se jí hlavou honily nejrůznější scénáře, co se tu mohlo stát. Bylo to pár domků, co se ani za vesnici nemohlo pořádně považovat, ale vše vždy bylo upravené. Vedla tu jedna z hlavních obchodních cest a těch pár lidí si na tom postavilo živnosti. Však nemuseli být ve velkém městě. I pár domků pocestným pomůže. A sehnali tu vše, co na cesty bylo třeba.

Štvalo ji, že to tu je tak zničené. I když domky tu byly vždy tmavší, na místních kopcích rostlo jen tmavé dřevo, bylo to tu hezké. Trochu tajemné, to uznávala, v noci by se sem asi někteří báli, lidé tu však byli laskaví. Nezasloužili si to. U všech stvořitelů, jak moc si tohle nezasloužili. Byla z toho celá pobouřená.

Netušila, jestli je tu někdo napadl, nebo přišel mor. Přála by se vrátit zpět, aby jim tu mohla pomoci.

Kdyby si odmyslela to, co zbylo z těla, kdyby si tam představila tu ženštinu, vypadala, jako by zrovna připravovala pytlík bylinek.

Smrt ji zastihla nepřipravenou.

A zastihla ji velmi rychle.

I když u ní bylo možné, že i nemocná stále chystala bylinky, aby pomohla ostatním. Ne, že by to byla zrovna dobrá duše, ale když jste ji dobře zaplatili, nezáleželo, jak jí je. Prostě svou práci udělala. A ona bylinkářce vždy platila dobře, takže s ní nikdy neměla problém. Tohle spíš věděla z doslechu.

Když měla všechny pytlíky, které vypadali jen trochu použitelně, vyšla ven.

Ne, že by se ji tam chtělo, ale létat neuměla, aby se vez jediného dupnutí do bláta, dostala do sedla. Stále v ruce držela ty pytlíky, ne že by jich měla nějak hodně, měla tam asi 3, o kterých si myslela, že v nich bude něco použitelného. A bylinkářce to už asi vadit nebude.

Přivázala si je k opasku – to na ní měla ráda – dělala praktické pytlíky s bylinkami.

S tichým povzdechem se začala brodil blátem. Nechtělo se ji do sedla, věděla, že ho pak bude muset mýt od bláta. Nic jiného ji však nezbyde. Byla ráda, že se kobyla nikam sama nevydala. Občas si její kobyla sama začala prozkoumávat okolí, a pak čekala až k ní přijde a nasedne. Dnes ale její kobyla byl kupodivu rozumná a zůstala, kde ji nechala. Probrodila se tím blátem a opatrně a velmi pomalu se vyhoupla do sedla. Nepotřebovala v blátě nechat jezdeckou botu. To fakt nemusela.

Tiše zavrčela několik nadávek, které by děti jistě neměly slyšet, když se dívala na své špinavé boty. Vypadala, jako kdyby si tím blátem plavala.

Jestli něco nenáviděla víc než nepravosti, tak pak to bylo tohle bláto. Špína a prach z cest ji nevadil, ale když měla bláto až ke kolenům, a to si nebyla jistá, jestli její kalhoty taky nejsou od bláta, to nesnášela. U první řeky se na dobu neurčitou dobu zastaví. Tohle si prostě vypere. Takto prostě nepojede. Ne a ne a ne!  Začínala se hnusit sama sobě, ne že by se někdy jindy považovala za krásnou, ale takhle moc špinavá cestovat nebude.

Než tak ale učiní, pro svůj vnitřní klid projede těch pár domků, co kdyby někde zůstal někdo živý. I když zonamelo další sesedání. Ale před hospodou býval plácek, který byl z poskládaný z kamenů. Žádný zázrak, ale aspoň tam se třeba nebude brodit tolik blátem. U kováře bude moci seskočit až ve stájích Horší bude těch pár obytných domků. Ty žádnou takovou možnost nemají…

Ohlédla se.

Zrak ji spočinul na polorozpadlém domku.

Byli tam pozorní lidé, kolikrát u nich doma byla. Léčila jim jejich nemocného syna, když se tu náhodou zjevila. A odvezla si domů několik nádherných hrníčků s květinovým vzorem. Udělali je přímo pro ni. A jeden kdysi pro Tea.

Podívala se na nebe, snad aby zahnala slzy, které se ji draly do očí.

Bylo jasno.

Díky tomu ta vesnice nevypadala tak děsivě, jak by asi mohla.

Nikdy si to neuvědomila, ale teď si tím byla jista. Měla tuto vesnici velmi ráda.

Teď už bylo ale pozdě na vše.

Domek bylinkářky se začal sesypávat do sebe. Kobyla se toho sice polekala, ale nezačala splašeně utíkat. Vydala se zpět k hostinci.

Chtěla to tu prohledat, to jo. Ale ono to asi nemělo moc smysl. Tady asi nepomůže. Ale aspoň hostinec zkontroluje, tam se mohl někdo schovat. S hlasitou ránou se domek bylinkářky definitivně rozpadl a jí v tu chvíli někdo snad vrazil nůž do srdce. Chtěla se otočit a podívat se na to, ale nemohla. Neměla na to odvahu.

Nakonec se její kobyla vydrápala na tu kamennou plochu před hostincem. Opatrně sesedla. Než vstoupila dovnitř, pohlédla na domek bylinkářky – oprava, na hromadu dřeva a sláma a čehosi ještě, co kdysi bývalo domem bylinkářky.

Na tváři ji něco zalechtalo.

Když se tam pohladila, zůstala pak na své prsty nevěřícně koukat.

Slza?

Ona brečela?

Sama si to ani neuvědomovala.

Chtěla se vydat do hostince, když v tom ji objaly dvě pevné paže. Došlo ji, že není sama. Celou cestu vesnicí dokázala jeho přítomnost dokonale ignorovat. No dobře, celou asi ne, jednou mu odpověděla, ale rozhodně ji tu najednou neštval.

Bylo příjemné, že ji někdo objal, ale raději se hned z toho objetí vymanila.

Nechtěla, aby se stalo něco, čeho by mohla i litovat. Raději se vydala do hostince.

 

Sledoval, jak mizí v útrobách dalšího domu.

Ještě nikdy ji neviděl uronit slzu. Pro něj samotného to byl šok. Myslel si, že objetí ji pomůže, jako by pomohlo každému jinému, ale ona se vymanila a vstoupila do hostince. Tam za ní nešel. Dost na tom, že už seskočil z koně. Lidská prozíravost, že tu byl kousek kamenného místa. Netušil, co tam hledá, ale když byl u ní blízko, zasáhl ho pach hniloby. Snad ani nechtěl vědět, co v tom domku bylo. Tako urputně se modlil ke stvořitelům, že domek spadl, až když byla venku. Nechápal, proč leze ještě sem. Ale tohle vypadalo pevněji.

Když nakoukl dovnitř poničeným oknem, spatřil to, co snad ani vidět nechtěl.

Několik sedících… hnijících… mas, které asi dříve bývaly lidmi. Zahlédl i něco, co kdysi bývalo rukou, jak drží korbel, ze kterého místo pěny opojného nápoje, lezla plíseň.

Pomyslil si, že je tu smrt musela zastihnout nepřipravené.

Podíval se k horám.

Vše, co bylo v této vesnici, hnilo.

A to už jednou viděl.

Promnul si spánky. Možná by nebylo od věci, kdyby ji to už konečně řekl.

Náhlá smrt a hnijící následky. Byl si celkem jist, co to způsobilo. Bylo mu jasné, že tohle dlouho pod pokličkou neudrží. A ještě více než jasné mu bylo, že Kriss bude chtít zjistit proč tu to tak je. Bude chtít zjistit, co se jim stalo. Jestli něco dnes pochopil, tak to, že pro ni byla tato vesnice důležitá. Dřív by možná věděl, co ji na to má říct, dnes už ho ta správná slova nenapadala.

Podíval se na jasné nebe. Nikde ani mráčku, nikde nic, co by aspoň napovídalo, proč tu je tolik bláta. Byla-li snad jeho předtucha správná, divil se, že ty domy jsou zde ještě schopny stát. I když jeden už spadl, ale ten tak vypadal, když sem přijeli. Byl spíše zázrak, že nespadl mnohem dřív.

Začal se rozhlížet kolem sebe, snad aby zahlédl známky něčeho špatného, snad aby sám sebe uklidnil, že to není to samé. Třeba tu byl mor, anebo se tu stalo něco vážnějšího, třeba to není to samé, jako posledně.

Byl z toho vystrašený, i když asi nemusel. Ale i tak ho to děsilo. Děsila ho už jenom TA možnost. A také se proklínal, že jí to neřekl už mnohem dřív. Tušil, že teď bude trochu víc naštvaná. Malinko.

Možná by ji na chvilku měl zabavit všechny zbraně.

A možná i bylinky.

Možná by ji to měl říct, až od ní bude dostatečně daleko, až bude mít jeho hřebec sílu sprintovat do pryč. Anebo těsně po probuzení, až bude malátná.

Trhl sebou, když se dotkla jeho ramene. Na chvilku se polekal, že se to dozvěděla.

Rozum mu ale říkal, že se to neměla, jak dozvědět.

Nemá se čeho bát.

„Pojedeme…. Za… ještě jedou bylinkářkou,“ prohlásila. „A léčitelem,“ dodala.

Nemohl se zbavit pocitu, že hledala ta správná slova.

„Je to kousek,“ dodala rychle.

Ignoroval fakt, že najednou chce, aby s ní jel. Domů ho neposlala.

„A budu ráda, když pojedeš,“ dodala tak rychle, že ji málem nerozuměl. Začal si ji prohlížet, jako by ji vevnitř snad vyměnili. Měl nutkání se podívat, jestli ty hroudy shnilého masa neožili a nedrží tam někde pravou Kriss. Uvědomoval si, jak hloupě to asi zní, ale své myšlenkové pochody nemohl zastavit.

Nic neříkal, jen přikývl a vyhoupl se do sedla. Myšlenky na to, jestli jsou jeho domněnky správné, zahodil kamsi do kouta své mysli. Spíše ho zaujalo, co by ji mohlo tak rozhodit. Něco mu říkalo, že to nebude obyčejná bylinkářka. Možná, že s ní dříve měla Kriss nějaké spory. Když počká, určitě se to dozví. Ale hlásek v koutě mysli ho nabádal, aby se otočil domů, že to vlastně vědět ani nechce.

Zatřepal hlavou a pobídl svého koně. Ne, že by se přímo rozcválal, spíše se neochotně zabořil zase do toho bláta a brodil se nejkratší cestou pryč z vesnice, hned za Kriss a její kobylou.

 

Předchozí / Následující

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář