Jdi na obsah Jdi na menu

K-03

24. 2. 2018

 

Už to byla doba, kdy s ní tahle naposledy cestoval. Ne, že by si to nepamatoval, spíše jen ožívaly vzpomínky, které by rád zapomněl. Nebyly vysloveně bolestné, ale nepříjemné byly velmi. Sledoval, jak se v prudkém větru její havraní vlasy vlnily. Pod dlouhé době je měla jen tak rozpuštěné. Poslední dobou je nosila úhledně spletené, tak jak si její postavení žádalo. Na chvilku v ní zahlédl tu divoškou, kterou bývala dříve. Čas ale vše mění.

Když zahlédl, že se slunce pomalu schovává za dva oblé kopce, pobídl svého koně do klusu, aby ji dohnal.

„Měli bychom zastavit a rozložit stany. Bude noc,“ navrhl.

„Kam jsi schoval toho dávného bojovníka? Přenocovat uprostřed louky? Není tu ani les, ani skála, budeme na ráně. Nemluvě o ohni,“ odsekla a pokračovala dál. Dříve býval mužný, ale po jeho svalech ani památky, dokonce se už neuměl na cestách ani chovat. Pochopila, že jeho nynější práce ho silně ovlivnila. Už nebyl tím dávným bojovníkem, kterého málokdo chtěl naštvat. Přišel ji zženštilý.

„Nikam nedojedeme včas. Pak už bude tma, koně jsou také unavení!“ bránil se. Možná trochu ostřeji, než měl v plánu, ale ona právě urazila jeho mužnost. Nikam dávného bojovníka neschovával. Jen prostě není moc jiné řešení; kam oko dohlédlo, tak byla jen louka. Ani jeden strom, jedna skála. A nějaká nerovnost byly ty dva kopce.

„Dělej, jak myslíš,“ odfrkla si. Svou kobylu nezastavovala.

„Copak mám na výběr?“ zakroutil očima. Někdy dumal nad tím, jak je vlastně vůbec možné, že ji ještě někdo nezabil. Někdy prostě dokázala naštvat i jedním slovem. Mnohdy to mělo i své výhody, jakmile se jednalo o obchod, neměla skoro žádnou konkurenci, obzvláště, jednala-li s mužem.

Jenže on byl ten muž; zatímco ona měla zkoumat a bádat a podobně, to on měl určovat, kde je nejlepší se schovat, kdy a jak přespat a podobně. Tím svým jednáním naprosto porušila rovnováhu, která by na takových cestách měla být dodržována. Nadechl se, aby ji něco řekl, když v tom ona ale zastavila svou malou věrnou kobylu a ukázala před sebe.

„Tam, podívej.“

Podíval se, proč by ne, neměl důvod ji neuposlechnout. Zahlédl několik světel. Nevypadalo to dobře, sice se ta světla nepohybovala, takže to mohli být nějací tuláci. Mohli si tam rozdělat oheň. Ale taky to tak růžové být nemuselo. To, že sluce zrovna zapadalo, taky moc na věrohodnosti nepřidalo. On sám oheň rozdělával jen v nejnutnějších případech. Nebo v noci, aby se zahřáli; ale jakmile už nebyl potřeba, hned ho uhasil.  Přemýšlel, jestli se k tomu má nějak vyjadřovat, nebo nechat rozhodnutí na ní.

„HEA!“ vykřikla na svou kobylu a pobídla ji do co nejrychlejšího možného chodu. Zkusí se u nich vnutit na přenocování, přeci být ve skupince je lepší.

Rozhodně nečekala, že tam najde něco takového. Oheň hořel, to jo, jenže to nebyl malý ohýnek, ale hořel vůz. Po koních ani stopy, ani po čemkoliv živém. O to horší byl pohled na tu krev. Všude samá krev.

Ozvala se rána, když konstrukce vozu už nevydržela, a ten se proměnil v hromadu dřeva, která hořela. O kousek dál hořel i druhý vůz. Z kobyly nesesedla, jen se rozhlížela kolem. Ať se tu stalo, co se tu stalo, nevypadalo to dobře. A to, že se začínalo stmívat ji nikterak nepomáhalo. Výrazný oheň a tma; to i ona věděla, že to není dobré. Vůbec to není dobré.

Její kobyle se tu nelíbilo, nedokázala chvilku na místě postát, furt řehtala. Měla pocit, jako by se chtěla rozeběhnout kamsi pryč.

„To není dobré,“ zamumlala si pro sebe, ignorujíc fakt, že tu s ní je i někdo další.

„Ne, to není,“ odvětil ji. Nakonec rád, že se sem vydali. Mohl tu zůstat uvězněný někdo živý, a to se mu pramálo líbilo. Popravdě si oddychl, že tu hoří jen vozy, ale krev na trávě ho děsila. Upřímně děsila. V hlavně se mu odehrávalo několik scénářů, co se tu mohlo stát. A ani jeden se mu nelíbil. Byl rád, že jeho hřebec stojí v poklidu, když si všiml, jak kobyla se svou majitelkou tancuje. Neklid z tohoto místa přímo čišel. „Neměli bychom tu zůstávat,“ dostal ze sebe po chvilce.

„Ne, to teda neměli,“ vydechla po chvilce a podívala se na něj. Po většinu času ji přišlo, že měl oči mírně přivřené, teď je však měl skoro až vykulené. Nedivila se. Noc ne noc, budou muset pokračovat. Tady zůstat nemohou.

„Uhasím ten oheň,“ zamumlal ještě a trochu se nahrbil.

Chtěla se ho zeptat jak, možná by to byla hloupá otázka, ale rozhodně strefná. Než to však stihla vyslovit, všimla si drobných černých teček nad jeho zády, ty se snesly na zem. A než stihla mrknout, ze země se pomalu vynořoval vlk. Na hřbetě a krku měl trávu, jinak byl celý z hlíny.

Tohle zrovna v lásce neměla. Ježili se jí z toho chloupky na krku. Věděla, že je to pradávné spojení, kolikrát ji ten vlk pomohl, ale stále se v jeho přítomnosti necítila dobře. Málem si ani nevšimla, že si začal něco mumlat a vlk se začal zvětšovat.

To už se její kobyla stavěla na zadní a snažila se utéct. Nedovolila jí to. Nemohou se teď oddělit a rozhodně nemohou jít dál.

Vlk se zvětšil natolik, že v klidu zalehl hořící hromadu, jež byla ještě před pár okamžiky celkem velkým vozem. Musela se dívat jinam, pohled do vlkových očí nesnesla. Nemohla na něj ani promluvit.

Po chvilce se vlk zvedl a zalehl i druhou hromadu, která ovšem stále připomínala vůz. Když už nic jiného, zadul oheň. Musela mu poděkovat, chtěla mu poděkovat, ale z úst se ji nevydrala ani jediná hláska. Vypadala skoro jako ryba, jak tam tak otvírala pusu bez zvuku. Vlk se po chvíli zvedl i z druhé hromady, jeho břicho bylo teď černé, ale nezdálo se, že by to vlkovi nějak vadilo. Znovu se oklepal, až z něj spadlo několik malých kamínků.

„Děkuji,“ špitl a poklonil hlavu, zadíval se na Kriss a její bledou tvář. Věděl, že v přítomnosti vlka se necítí zrovna dobře.

Vlk se také poklonil, pak se ale proměnil v nesourodou hromadu hlíny, trávy a kamení. Nad ním se vznášel černý oblak, který se během několika setin vydal tam, odkud přišel – do mužových zad.

Ten jen tiše zabručel. Pocit to nebyl nijak příjemný, ale to, že tu ty vozy už nehořeli za to stály. Pocítil únavu. Sice ne takovou, jakou cítil, při prvním vyvolání, ale rozhodně to stále pociťoval. Něco jiného jeho jen vyvolat, ale donutit ho, aby se zvětšil a udělal přesně, co chce, to už vyžadovala trochu víc soustředění.

Sledovala, jak se trochu předklonil. Přemluvila svou kobylu, aby došla k velkému vraníkovi. I když byl mezi koňmi velký výškový rozdíl, dokázala muže chytit a pomoci mu se udržet v sedle. „Nějak jsi nám zlenivěl,“ neodpustila si jízlivě.

Chtěl ji říct něco od srdce, ale zmohl se jen na úšklebek. Únava se rychle zvětšovala, až jeho samotného to přemohlo. Právě si přál být se své posteli, zachumlaný do nadýchaných peřin a jen usnout. Dříve zvládl podřimovat i v sedle, to už ovšem dávno nebylo pravdou. Cítil, jak se začíná kymácet a Kriss ho musí více a více podpírat. Věděl, že tu nechce zůstat, uznával, že to není dobré místo. O to víc ho překvapilo, když ho na chvilku pustila, rychle sesedla ze své kobyly a opatrně i jeho začala dávat dolů. Chtěl ji říct, že je schopný se pochybovat sám, byl jen unavený, ne zraněný. Když ho ale položila do měkké trávy, která byla ještě teplá, zjevně od žáru z hořícího kočáru, nechtěj už ji nic říct. Všiml si, tak přivazuje koně k provizornímu kůlu, tak z jich sundává sedla a cosi hledá se svém batohu. Rád by ji něco řekl, ale jeho mysl, že začala pomalu zatemňovat, až ho pohltila temnota.

Pousmála se, když si všimla, že usnul. Byl vždycky blázen, hlavně když se jednalo o pomoc, nebo o zastavení něčeho, co by mohlo zanechat následky. Z batohu vytáhla deku a tou ho přikryla. Do jeho sedlových brašen nesahala, i když uznala, že by možná byly praktičtější jak batoh. Jenže měnit zvyky..? To se jí tak docela nezamlouvalo. Teď byly teplé noci, to byla nesporná výhoda, nemusela rozdělávat oheň. Sama se zachumlala do druhé deky. Věděla, proč si vždy bere dvě.

Ani si nevšimla, kdy se setmělo úplně, teď však s tichostí sledovala hvězdy. Jestli ji někdy něco uklidnilo, tak pozorování hvězd.

 

 

Ráno se probudila leknutím. Nemohla uvěřit, že usnula, že nedokázala zůstat vzhůru. Rychle se posadila, tak rychle, že se jí z toho zamotala hlava. Zmateně se rozhlížela kolem, když si však všimla, že už má kobylu nachystanou, jen vyrazit, zůstala chvíli nehnutě v šoku. Úplně zapomněla, jaký byl na cestách… úplně jiný, než ho posledních pár let znala. Všimla si, že vedle sebe má druhou deku složenou. Hlava se ji přestávala motat, což bylo dobré znamení, ale začínala ji bolet. Tahle rychlá probuzení leknutím ji už nedělají dobře. Věděla, že ta bolest do hodiny přejde. Ač vyráběla a vymýšlela různé odvary a čaje z bylin i proti bolesti, sama je neužívala. Za což dostala za život několikrát vynadáno od Teova otce. Byly to chvíle, kdy si připadala jak desetiletá dívenka, která provedla něco opravdu hodně špatného. Bylo až k nevíře, jakou hrůzu uměl spustit. Ten samý muž si tu teď láskyplně chystal svého vraníka. Nikdy netušila, co přesně se mu v té jeho hlavě honí.

Odkašlala si, aby upoutala jeho pozornost. Poslední, coby chtěla, je, aby na ní odkudsi vybafl ten jeho vlk. Ne, že by se ho bála, jen jí byla jeho přítomnost velmi nepříjemná.

Otočil se na ní a věnoval ji milý úsměv. Tím ji totálně odzbrojil a ona nebyla schopna jakékoliv jízlivé poznámky. A on to věděl. Díky tomuto úsměvu je i na světě Teo. I když si někdy říkal, kde Teo mohl získat… tu svou povahu. Sám jako malý byl spíš klidnější, takový ten, ze kterého si ostatní často dělají srandu, ale jemu to bylo fuk. Nikdy však nezjistil, jaká byla Kriss jako dítě. Když teď ale viděl svého syna, když teď znal jeho nálady a energii, nechtěl vědět, jaká Kriss byla. Něco mu říkalo, že Teo je klidnější, než bývala ona. Minimálně věděla, jak na něj.

Sledoval, jak vstává a skládá si i druhou deku, jak se klepe zimou i to, že se ji na chvilku unikla bolestná grimasa.

Uvědomil si, že ani teď ji nedělá dobře prudké probuzení. Chtěl ji nabídnou, aby si ještě lehla, ale tušil, co by mu odpověděla. Hlavně jsou na cestě za bylinkami, a to ona pauzy nedělá. Jen ty nejnutnější, ale aby se někde zastavila jen tak na hlt dobrého pití a nějaké to teplé domácí jídlo do žaludku. Ani náhodou. Ona se dokázala živit z lesa. Uznal, že na louce by ani ona nenašla ty svoje kořínky, ale něco mu říkalo, že i tak by si poradila.

Navíc měl hlad. Velký hlad. Byl na sebe hrdý, že do sedlových brašen zabalil i jídlo. To ale bylo podle Kriss zbytečné, protože jídlo se prý dá najít všude. Jemu ale ty její kořínky a pidi plody nestačili. Podle něj by se z toho nenajedl ani Teo. Jenže se s ní hádat nechtěl.

Ze sedlové brašny si vytáhl obilnou placku s kousky sušeného masa a vyhoupl se do sedla. V klidu se prostě nají po cestě. Dřív to zvládal.

Snažil se ignorovat její nesouhlasné pohledy, když si s chutí vychutnával maso. Ne, že by ji vadilo jíst maso, spíše nesouhlasila, že by se mělo jíst stále. Všechny sarkastické poznámky spolkl.

Sledoval, jak se vyhoupla do sedla.

„Kam?“ zeptal se prostě.

Ukázala mezi dva kopce. „Mezi nimi by měla být… vesnice…?“ dokončila nejistě. „Dříve tam bývala. Tam je jedna bylinkářka, která je občas mívá. A když je mít nebude, budeme muset pokračovat tam,“ ukázala mírně vlevo, kde se v dáli tyčili hory. Skalnaté hory. Přesně ty hory, kterých se každý rozumný tvor bál. Ani brouka tam není možné najít.

„Pak budu doufat, že je ta bylinkářka bude mít,“ zamumlal si pod vousy.

„Ty… Thevire,“ začala opatrně, což ho značně vyděsilo. „Když je nebude mít, vrátíš se prostě k Teovi. Bez námitek.“

„Ne,“ odsekl okamžitě. „Jedu s tebou, abych tě chránil, ne se jel podívat do vsi,“ dodal ostře. Možná více, než chtěl.

„Já se tě ale neptám,“ odvětila dost rázným tónem.

„Nemysli se, že-,“ začal, byl však přerušen.

„Nesnaž se. Dotáhl sis k sobě toho od dřevorubce. A já ti hloupě přislíbila, že mu pomůžu. To jsem netušila, že by to mohlo být tak náročné. Tak ty prostě pojedeš pak zpět. Nemůžu po tobě chtít, abys tam jel se mnou, ne když nás tam,“ ukázala směrem, kterým přijeli. „Čeká syn.“

„Vtipný je, že to po mě ani chtít nemusíš. Jak jsi řekla. Je to moje rozhodnutí, že jsem si ho přitáhl. Tak mě nech ti pomoc najít ty bylinky. Nevím, jak se jmenují, vzhled jsem jen spěšně zahlédl na těch tvých pergamenech, ale nech mě ti pomoci,“ dokončil ostřeji.

Zavrtěla hlavou. „Nemůžeš tam se mnou jít!“ vykřikla zostra, celá pobouřená tím, že si ji dovolil oponovat. Ona se ho neptala, neměl nad tím, co vůbec diskutovat.

Trhl sebou, když tak zprudka zakřičela. Viděl v jejích očích směsici strachu a hněvu, pro ni nezvyklá kombinace. „Jenom protože tam leží tělo mojí matky, mě nemůžeš prostě odstřihnout,“ odsekl. Bylo mu jedno, proč ho nechce, ale rozhodně s tím nesouhlasil. Pojede, ať to stojí, co to stojí. To že tam někde leží tělo jeho matky, ještě neznamená, že tam zůstane taky. „HEA!“ pobídl rázně svého vraníka. Vůbec netušil, co mu tím vlastně chtěla naznačit. Je dobrý společník, dobrý bojovník. On se prostě vrátí! Pak se ale zarazil, nejenomže ona za ním nejela, ale napadla ho absurdní myšlenka – co když si myslí, že tam zůstane ona? Ohlédl se, jen aby viděl, že sice jede za ním, ale mezi nimi je veliká mezera. Donutil svého vraníka trochu zpomalit, ale pokračoval v cestě dál. Kdyby se náhodou rozhodla odpojit, snažil se jí jet po bohu.  Ta myšlenka se mu už tak nesmyslná nezdála, když zahlédl její strach v očích. Maska byla jako vždy naprosto… nic neříkající, ale oči ji prozradili. Bála se, ale netušil čeho.

Možná bude lepší, aby do vsi dorazili do nejdříve, a aby to ta nějaká babizna měla. Jestli ne, naštve se, hodně se naštve. Jestli někdo řídí jejich kroky, najde ho a popovídá si s ním po svém. Bylo mi jasné, že i když ty bylinky získají, nebude vyhráno. Pak bude těžký úkol čekat jeho.

Cítil se provinile, že jí nic neřekl. Ale copak mohl? Nejlepší prostě bude, když ji bude mít na očích a vše se nějak zvládne. Říká se, že každá doba musí mít své zlo. On to zlo znal.

Osobně.

A před dlouhou dobou ho celkem nehezky naštval.

A ona se nic netušíc vrhá do ne moc snadného úkolu.  Jen doufal, že Teo nic nepozná. Aspoň, ten by mohl být ušetřen od toho všeho.

Podíval se směrem na ty hory. Ta babizna ty pitomy kytky prostě bude muset mít. Do těch hor ji nepustí, i kdyby ji měl spoutat, dostat do bezvědomí, nebo prostě někde zavřít. Jeho matka tam život kvůli bylinkám tak úplně nenechala. Když bude mít Kriss na očích, tak se zajisté nic nestane. Musel v to doufat, nic moc jiného už mu nezbývalo.

 

Předchozí / Následující

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář