Jdi na obsah Jdi na menu

K-02

23. 2. 2018

 

Z večeře si toho sic moc nepamatoval, snažil se však vzpomenout, co se přesně stalo. Přiběhlo tam to dítě, Teo, pak utíralo podlahu od vody. Matně si vzpomínal, že snědl kousek masa, načež se mu ale udělalo nevolno. Snažil se to nějak zamaskovat, snažil se působit, že mu je dobře. To si tak nějak matně ještě pamatoval, nu a pak černo.

Měl pocit, že slyší hlasy o tom, že možná bylo ještě brzo, netušil však k čemu brzo.

Nu, ať to bylo k čemukoliv, teď mu bylo dobře, ležel na velmi měkké posteli, pod teplou peřinou. Na tvářích cítil hřejivé slunce.

Byl to snad sen?

Pomalu otevřel oči a prohlížel si místnost. Rozhodně to nebyla cela, ve které doposud sídlil. Vedle postele na malém stolku měl karafu s vodou, dokonce i velmi krásně zdobenou sklenici. Opatrně se posadil, několikrát si promnul oči. Nezdálo se mu to, opravdu byl v krásném pokoji, zdobeném oranžovo-červenými vzory. Opatrně vstal, upravil po sobě postel a vydal se k velikému oknu, které sloužilo i jako průchod na terasu.

Sic se při prvním kroku trochu zamotal, ale při druhém už to bylo lepší. Všiml si, že má na sobě však ještě ten starý roztrhaný oděv.

Zdá se, že se včera do koupelen nedostal. Tiše si povzdechl.

Nakonec se rozhodl, že na terasu nepůjde, raději vydal k malému stolku, u kterého byla i dvě už od pohledu velmi pohodlná křesla. Na jedno z nich se opatrně usadil. Byla dokonce pohodlnější, než se zprvu zdála. Nohy si dal opatrně na stůl a zavřel oči. Ne, že by byl vysloveně unavený, ale to křeslo bylo tak pohodlné, že k tomu doslova vybízelo.

 

 

Opatrně otevřel dveře. Sice mu říkali, aby ho nechal odpočívat, ale jemu to nedalo. Byl zvědavý, chtěl ho poznat. Za svůj život si pamatoval už dost, jak soudil. Doufal, že se s ním zvládne bavit, včera u oběda byl bojácný, skoro až vyděšený. Navíc se s takovou chutí pustil do jídla, až pak omdlel. To viděl málokdy. Tušil, že je ještě vyčerpaný.

Ono, když se to vezme kolem, musel být vyčerpaný, netušil, jak dlouho tam v té chatrči ležel v horečkách. Trochu ho zarazilo, když jim majordom řekl, že se ho majitelé domku velice rádi zbavili. Prý ho našli jako dítě zatoulané v lese, a tak si ho nechali. Jenže neměl pocit, že mu dali příliš mnoho lásky. Když ho tak včera sledoval, měl spíš pocit, že jim byl k užitku jen na práci a na nic jiného. Rozhodně by si nepředstavoval, že by někdo, jako on, mohl takto skončit. A co se ho nahledali.

Ale jak se to říká? Pod svícnem je největší tma? Kdo mohl tušit, že bude schovaný takovou dobu u místního dřevorubce.

Zahlédl ho, jak spokojeně spí na křesle. Měl by ho přesunout zpět do postele, ale nemohl. Na té uvolněné tváři viděl více vrásek, než by měl muž jeho věku mít. Opatrně zase dveře zavřel. Rozhodl se ho nakonec nebudit.

Na chodbě potkal majordoma. „Prosím, doneste mu tam nějaké jídlo. Teď ale spí,“ přikázal starému vrásčitému muži.

V odpověď se mu dostalo jen téměř neznatelného přikývnutí.

Povzdychl si. Naivně si mysleli, že ho z toho dostanou během pár dní, ale už tu je měsíc, a nemá pocit, že by se jeho stav zlepšil. Snad jen díky schopnostem žen už nemá horečky. Nepamatoval si, že by průběh byl někdy tak zdlouhavý. On sám si tím prošel během několika málo dní. Všichni říkali, že byl do týdne v pořádku a schopen fungovat.

Vždyť většinu času prospal, neznají ani jeho jméno, protože jim ho prostě nezvládl říct.

Zatím to je prostě jenom Ten z chatrče nebo Ten do dřevorubce.

O to víc ho mrzelo, že to byla pravděpodobně jejich chyba, že ho v tom lese našel dřevorubec a dotáhl k sobě domů.

Půjde do svých pracovních komnat a požádá ženy, zdali by jednou nemohli zkusit silnější odvar. Bylo mu jasné, že budou zase nadávat a velmi hlasitě nesouhlasit, ale copak měli na výběr? Rozhodně to nebylo normální. Nebo by se tam mohl stavit osobně. Možná by se tam dostal nějaký pohlavek, možná by některá slova mohla urazit jeho mužnost, ale možná to bude lepší.

Se skřípěním zubů, samozřejmě v duchu, ve tváři nedal znát jedinou emoci.

Vše s nimi raději řešil pomocí psaní, bylo to jednodušší a bez pohlavků. A taky se na to mohl tvářit, jak chtěl, nikdo ho za to nepeskoval.

Zdá se však, že nemá moc na výběr, než prostě za nimi zase jednou jít. Ne, že by byly nějak daleko, jejich budova, byla hned vedle. Ale i tak jim raději psal dopisy.

Bylo to prostě jednodušší.

Trochu se upravil, ne snad aby se ženám líbil, ale aby sám sebe trochu uklidnil a získal tak čas.

Pro dobro jejich bezejmenného hosta se tam ale musel vydat co nejdříve.

A to taky udělal.

Hned při vstupu toho však litoval.

Snažil se je zdravit, aspoň jedna věc slušného chování.

Dostávalo se mu však jen pohrdavých pohledů, uštěpačných poznámek a sem tam i nějakého oplacení pozdravu s jasným jízlivým podtónem.

Nakonec zaklepal na ty nejhonosnější malé dveře. Neuniklo mu, že všude byl vzor nejrůznějších květin a všude kde byla jen trochu možnost, byla váza s květinami. U spousty si ani nebyl jistý jejich jménem.

Když se ozvalo naštvané dále, měl sto chutí se na patě otočit a zmizet pryč. Zdá se, že dnes nejde vše podle jejího plánu, a to je pak peklo na zemi. Nakonec se s hlubokým nádechem rozhodl vstoupit.

„Krásný den přeji, ženo,“ zkusil mile, i když sám věděl, jak sarkasticky to z jeho úst musí znít.

„No, to jsou mi ale zajímaví hosti!“ rozhodila rukama, rozhodně se necítila dobře a rozhodla se to dát všem dostatečně najevo.

„No… Víš,“ začal opatrně. „On je stále unavený, stále spí. Sic nemá už horečky, ale-.“

„Ne!“ odsekla. Bylo ji jasné, oč přišel prosit. Nemůže zvednou dávku, už tahle je na hraně, že má pocit, že ho spíš tráví, než léčí. „Zvedneš to o jeden list a zemře, chápeš? Už dostává maximální dávku, jasné?“ Postavila se, rukama zůstala opřená o stůl. Znala jeho naštvaný postoj a použila ho taky. Jak moc dobře ho znala, možná ani ho tak dobře znát nechtěla.

„Jenže-,“ začal s nevinným výrazem.

„Ne. Chápeš to?“ prohlédla si ho od hlavy až k patě. Na chvilku pochopila, proč s ním má syna. Možná na víc, než bylo vhodné.

A on toho využil.

„Ne, protože mu to rozhodně nepomáhá. A Tea ti sem na týden klidně pošlu, drahá!“ začal být uštěpačný. Nějak nebylo složité odhadnout na co myslí. Už dlouho spolu nežijí a jejich syn má už i vlastní pokoje. Nebylo potřeba, aby se tu zaobírali minulostí, teď bylo potřeba řešit současnost.

„Co-?“ vylekaně se mu podívala do očí, ale hned na to získala svou dřívější masku. Narovnala se do plné výšky – ne, že by byla nějak ohromná. „O Teovi tu řeč není! Už znáš aspoň našeho Neznámého jméno? Ráda bych na jeho lahvičky psala jméno,“ odsekla.

„Říkám, že je povětšinou mimo. Nezvládl ani oběd!“ rozhodil rukama. Jako by se vůbec nesnažil! Začínal si uvědomovat, proč už spolu nesdílí lože.

„Přemáhali jste ho! Nediv se!“ vrtěla hlavou. Jak si mohl vůbec myslet, že by to zvládl. Nechápala, proč ho rovnou táhl na jídlo. Měli mu ho přinést v poklidu do cely, tam byl v bezpečí, i kdyby se něco zvrtlo. „A teď ho máš v komnatách, že?“ Nadhodila. Jak hloupý jen asi může být…?

„Jak to víš?“ Zeptal se překvapeně.

Ještě překvapenější byl, když ukázala o okna ven a z jednoho okna se linul kouř. „Jak moc hloupej jsi?“ zeptala se narovinu. Chtěla použít nějaký peprnější výraz, ale i tento postačil, když si všimla jeho vyděšeného pohledu.

V životě ho tak rychle neviděla utíkat. Ani když běžel pro porodní bábu, když se mu rodil syn. Tiše si povzdechla. Měla důvod, proč chtěla, aby byl v celách. I když to bylo zlé, nic tam nemohl udělat.

Unaveně si promnula spánky.

Posadila se zpět do svého křesla, silnější odvar mu dát nemůže, ale už týden se snaží vymyslet jiný, který by mu pomohl. Copak si chlapi myslí, že to zvládne přes jednu noc? Kdyby vše bylo jednoduché, jak by ten svět asi vypadal? Podle nich je vše jen hop sem, hop tam, useknu hlavu a jdu dál. Nesnášela tu jejich jednoduchost.

Vzala si čistí pergamen, aby mohla smolit další recepty, aby si mohla propočítat, co a kolik použit.

Než se do toho stihla ponořit, bez zaklepání se k ní vřítil syn.

„Teo!“ pokusila se o milý úsměv, ale od rána ji stále někdo štval a měla strach, že to její syn pozná.

„Mamá!“ vyjekl a utíkal k ní do náruče. Byla si celkem jistá, čeho se polekal.

„Mamá, ono tam hoří!“ vyjekl, když ji pomalu skákal na klín. Nezapomněl při tom shodit štos pergamenů.

Drala se jí z úst nehezká slova, ale s velkou námahou je spolkla. Snažila se pochopit, jak musí být vylekaný.

Zoufale se podívala na hromadu pergamenů na zemi, při tom se snažila konejšit syna. Sice beze slov, Ale objetí také kolikrát postačí. Jemně ho hladila po zádech, když v tom se zarazila. Jak byl její synáček hr, tak ji dost možná pomohl. Musela uznat, že její pergameny shodil velmi šikovně. Na hromadě se dva pergameny částečně překrývaly. Byly na nich velice vzácné byliny, naneštěstí je neměla. Když však zapátrala v paměti, mohli by Neznámému přeci jen pomoci. Opatrně ze sebe Tea sundala, a shýbla se pro ty dva listy.

„Mamá..?“ Zeptal se opatrně Teo, když zahlédl zaujetí své matky. Věděl, že v takových stavech bývá málokdy, ale že se něco stalo. Pak se podíval na shozené pergameny a hned mu došlo, že to musel udělat on. „Omlouvám se,“ špitl opatrně, ale jeho matka se nezlobila. To ho zarazilo. Chtěl je sebrat, ale než stihl cokoliv udělat, jeho matka už seděla na zemi a prohrabávala se jimi. Vůbec nechápal, co se jí stalo. A už vůbec nechápal, ty její rostlinky. Věděl, že díky nim dokáže pomoc z každé nemoci, ale nikdy ji neviděl tak moc mimo. Napadlo ho, že by její pozornost mohl získat, kdyby naschvál něco shodil, ale to mu strach nedovolil, proto si raději stoupl za ní a opřel se ji o záda. Sledoval, jak různě překrývá pergameny, sledoval ji, jak si nějaké květiny porovnává. Většinu z nich neznal. Nikdy ho to ani nelákalo, proto zůstal v učení u otce. I když psát s číst se chodíval učit k matce. V tomto ohledu byla mnohem pozornější.

„Ach,“ vydechla po chvilce a pohladila svého syna po dlani. Jak to může být tak jednoduché? Že by nejjednodušší řešení bylo to nejúčinnější? Tomu se jí ani věřit nechtělo. Ono, to ve výsledku nebylo tak jednoduché. Ty dvě byliny se celkem špatně shánějí, ale při troše štěstí a plného měšce se dá sehnat téměř cokoliv. Uvědomila si, že musí vyrazit co nejdříve. „Utíkej pro…,“ nadechla se. Nikdy si nemyslela, že by to mohla říct. „otce. Hned a co nejrychleji.“

Zaslechla rychlé dětské dupání.

Prudce se zvedla, v rukou pergameny.

Na chvíli se podívala na dění venku.

Viděla, jak její syn utíká přes nádvoří, viděla, jak se kouř z okna už valí méně. Zdá se, že to tam sami zvládnou.

Spěšně se vydala do svých komnat, kde vzala svůj cestovní batoh, naházela do něj vše nutné, včetně několika měšců s mincemi. Rychle se převlékla do něčeho pohodlnějšího a skoro tryskem běžela zpět do svých pracovních komnat. Nechápala, kde se v ní bere ten pocit spěchu, ale něco jí říkalo, že zrovna tohle ten jejich Neznámý potřebuje co nejrychleji. Jako by ji něco říkalo, že včera už bylo pozdě. Ale tomu nevěřila. Tak moc spěchat to přeci nemohlo, ale nemohla ani čekat až se někdo uráčí. Musela jednat.

Když se vrátila do svých pracovních komnat, už tam na křeslech seděli.

„Myslím, že vím, co mu pomůže,“ drmolila a pergameny se snažila co nejúhledněji a nejrychleji složit. „Jen musím na nevím jak dlouho zmizet,“ mumlala spíše pro sebe, než k nim.

„Mamá!“ okřikl ji její syn. „Pomaleji, prosím.“

Vzhlédla a všimla si jejich prazvláštních výrazů. Snad vyděšených. „Já… myslím, že vím, co mu pomůže,“ Zopakovala o dost pomaleji.

„Co prosím?“ postavil se muž. „V čem je tedy problém, proč tohle?“ ukázal na její sbalený batoh.

Ukázala mu pergameny, které se snažila složit. „Budu potřebovat tyhle byliny.“

„A neříkala jsi, že je dost složité je sehnat?“

Přikývla. „Ale tuším, kde by asi mohli růst.“

„Ne!“ Vykřikl, až polekal jejich syna i sám sebe.

„Musím,“ přikývla. O tomhle se nebude bavit.

„Pojedu s tebou. Bez debat!“ rozhodil rukama. „Přeci tě tam nepošlu samotnou.“

„Mamá? Papá?“ vmísil se do toho Teo.

„Nevezmeš synovi oba rodiče,“ zavrtěla hlavou a zaradovala se, že se ji ty pergameny povedlo složit a usídlit do batohu.

„Ne, já jedu. Teo, jdi teď prosím na chodbu,“ zkřížil ruce na hrudi. Rozhodně se mi nelíbilo, kam tohle celé směřovalo. Věděl, kde ty rostliny rostou. Jednou se tam vydala jeho matka a už se nikdy nevrátila. Moc dobře si uvědomoval riziko. A odmítal, aby se historie opakovala. To už by raději nechal Neznámého prostě zemřít.

„Nezastavíš mě. Já jedu. A ty tu zůstaneš!“ přikázala.

„Nemůžeš mi poroučet,“ chytil ji za ramena a jemně s ní zatřásl. „A nemůžeš tam jet sama, jasný?“ zvedl trochu hlas. Rozhodně nechtěl, aby byl Teo svědkem jejich hádky. A taky nechtěl, aby Teo přišel o matku.

„Dělej, jak myslíš,“ odsekl a vymanila se mu ze sevření. Možná to kdysi měla ráda, že na výpravy jezdil s ní, ale zrovna teď ji to nebylo dvakrát po chuti.

Vyšla na chodbu a pohlédla do Teových uslzených očí. V tom momentě ji píchlo u srdce, ale ten už tuplem nemůže jet s ní. „Buď tu hodný, ano? A moc strýčka nezlob,“ rozcuchala mu vlasy a usmála se. „Vrátím se, ano? Ani si nevšimneš, že jsem byla pryč,“ narovnala se a vydala se pryč.

Za sebou zaslechla, jak se na chodbu vyřídil Teův otec. „Kriss!“ vykřikl, ale ona jen zvedla ruku a zamávala. Rozhodně se nebude zdržovat.

Do stájí už vběhla. Cestou nezapomněla dávat příkazy, kdo co má dělat. Ať se stane, co se stane, tady to prostě bude muset fungovat.

Podívala se na tu svou malou kobylku. Její kůň nebyl nejkrásnější, ani největší, ale byla nejlepší. Vždy ji spolehlivě odnesla, kam bylo třeba. Nikdy nezaváhala a nikdy nezklamala. Ostatní koně měli v náročnějším terénu problém, ale ta její malá a kulatá kobyla prošla vším. Nevyměnila by ji ani za stádo těch nejkrásnějších koní, které by mohla mít. Podrbala ji mezi nozdrami, rychle vyčistila, nasedlala.

Vyvedla si ji ven.

„Nepustím tě samotnou,“ stál tam a sledoval, jak nasedá na svou kobylu. Bylo to tak směšně malé zvíře. Jenomže už měl tu šest po boku téhle kobyly cestovat. Už měl i tu čest dostat kopytem do stehna. To víře bylo malé, skoro vypadalo, že nejde kus cesty, ale při té vzpomínce ho to stehno bolelo ještě dnes. Byl ale rád, že jeho kůň je aspoň rychlý. Bylo mu jasné, že ona na něj nepočká, bude ji muset dohánět. K jakému to ale překvapení zůstala se svou kobylou stát na místě. Využil toho a rychle si připravil i svého koně. Něco mu říkalo, že ona na něj asi nepočká, jenže ona čekala. Pokýval hlavou, sám pro sebe. Zdá se, že jeho rozhodnutí vzala na vědomí, a i když se snažila zmizet bez něj, pochopila, že on ji nepustí.

„Rozdal jsem příkazy, budou tu a bude to tu fungovat, jako doposud,“ vyhoupl se do sedla.

Nemusel nic říkat, ona svou kobylu jemně pobídla a už se před nimi otvírala cesta do neznáma.

 

Předchozí / Následující

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář