Jdi na obsah Jdi na menu

K-01

22. 2. 2018

 

Věřil jim, neměl důvod jim nevěřit. Nikdy mu neublížili, nebo si to aspoň myslel. Stále mu tvrdili, že mu pomáhají, protože je nemocen. Velmi vážně. Tma ho má uklidňovat, bohužel tu ale je i vlhko, prý se mu tak bude dýchat lépe. Místo jídla dostával třikrát denně prazvláštně chutnající odvary z bylin - opět - prý aby mu pomohli. Netušil, jak dlouho tu je, ale věděl od kdy asi. V době, kdy ho tady zavřeli, mu bylo hodně špatně, a také si pamatuje, že lidé mluvili velmi často o požárech. Tehdy jeho ves trpěla suchem, tak se nedivil, že velmi snadno vznikaly nejrůznější ohně.

Jednoho dne k němu došel nějaký velmi vznešeně ustrojený muž, že mu od jeho nemoci pomohou. Bylo mu tak zle, byl tak utahaný, že bez přemýšlení kývl, a tak se ocitl zde. Troufal si říct v cele smrti. Sice tu měl měkkou postel, jídlo nepotřeboval, dostával ty bylinné odvary, ale to malé zamřížované okénko mluvilo za vše. A jako bonus, nemohl odejít, zamykali ho. Prý když spal, tak utíkal a ubližoval.

Nevěřil tomu.

Ale věřil jim.

Stále ho nezabili, a to se nedalo jen tak pominout. Pravdou bylo, že se mu za tu dobu, co tu byl ulevilo. Byl sice unavený, někdy měl pocit, že spal dva a více dní v kuse, ale už neměl horečky, navíc se doslechl, že kolem jeho vsi přestaly požáry, dokonce tam začalo i pršet. Když se na něco zeptal, bez problémů mu odpověděli.

Jenže když jednou začne pochybnost hlodat mysl, málokdy jen tak přestane. I když si namlouval, že jim věří, protože mu přeci ublížit nechtějí, to už by jej dávno zabili, tak ten tichý temný hlásek v nejvzdálenějším koutě mysli stejně našeptával, že to tak úplně pravda nebude.

A přeci ten hlásek tak úplně pravdu neměl.

Jednoho dne, netušil, jestli je ráno, dopoledne, nebo odpoledne, k němu přišel zase ten muž ve vznešeném oblečení. Avšak dnes vypadal v celku obyčejně.

“Přeji krásný den,” usmál se na nově příchozího, ovšem když se mu v odpověď dostalo unaveného úsměvu starého muže, srdce se mu rozbušilo rychleji. Uvědomil si, že něco není v pořádku. Žádný odvar mu nenesl, ani mast proti bolesti. Dnes ho obzvláště bolela hlava.

Vstal, i za cenu toho, že se bolest hlavy zhoršila a vydal se k muži, který mu uhnul. Jako by snad jasně dával najevo, že má projít na chodbu.

Znejistěl, rozhodně se zdráv necítil. Do toho měl vskutku daleko, ale bez námitek, vlastně i beze slov, poslechl.

Opatrně vyšel na chodbu.

Snažil se nerozhlížet a jen jít za tím starým mužem. Jenže jeho oči byly doslova lákány tím vším pozlátkem, kolem kterého procházel.

Když však prošel kolem prvního okna, chtě nechtě se zastavil.

Byl odsud krásný výhled na bojiště, kde - a to si několikrát promnul oči - skotačil tygr z vody a kolem něj poskakovala malá holčička, sotva desetiletá.

Málem vykřikl, když se na ní zezadu vrhl dost statný bojovník.

Vzápětí však pochopil, že ona dívenka pomoc nepotřebuje. Jak si tam skákala s hračkou v ruce, tygr se po bojovníkovi ohnal.

Nejenže byl ten protivník shozen za zem, byl také promočený až na kost.

Pootočil se na muže, chtěl něco říct, ale nezmohl se na slovo.

Muž se jen usmál a pobídl jej, aby ho následoval, ignoroval, že ukazuje ven.

Pozlátka a přezdobené kýčovité vázy náhle bez problémů ignoroval a dumal nad tím, co je vlastně to dítě venku zač, a proč to vlastně viděl. Přiotrávili ho? Má halucinace? Hlava ho z urputného přemýšlení začala bolet ještě více.

Popoběhl, snad aby se na něco zeptal muže, jenže ten se náhle zastavil.

“Co-,?” vyhrkl, když brzdil, aby do něj nenarazil.

“Prosím, nevylekejte se,” promluvil muž hlasem utrápeného stařešiny. “A užijte si hostinu, co vám tělo dovolí,” trochu se předklonil. Dlaně položil na ohromné dveře a pomalu s tichým zavrzáním je otevřel. “Prosím vstupte,” sám vešel.

Nemohl tomu uvěřit. Věšel do místnosti plné statných mužů, kteří se krmili nejrůznějšími druhy mas, aniž by si jej všimli. Oken tu bylo více než dost, místnost byla krásně světlá, dokonce se tu dalo vyjít i ven, na terasu. Napadlo ho, že se tu musí při jasné noční obloze krásně večeřet.

Rychle se vzpamatoval, když jej praštilo do hlavy jedno žebírko. Tak si ho pár bojovníků všimlo, jen si cosi zamumlali pod vousy, a zase se raději začali věnovat jídlu. Co by je zajímal nějaký urousaný, potrhaný vyhublý a ne zrovna po fialkách vonící muž.  Začal se rozhlížet, kde by bylo místo, jeho žaludek se ozval, rád by něco ochutnal.

Všiml si, že na něj starší muž mává od hlavního stolu.  Ne zrovna odvážně se tam vydal. Začínal bojovat s nutkáním utéct zpět do své cely.

Nakonec přišel k hlavnímu stolu a v tichosti se usadil na nabízené místo. Vedle něj seděli dva muži, velmi dobře upravení. Sklopil zrak. Ten hlásek v koutě mysli mu našeptával, že tu nemá nic dělat, že tu je jen pro smích ostatním.

“D-dobrý den přeji,” zamumlal spíše sobě než k ostatním.

“No, to přejeme i tobě, chlapče,” prohlásil muž blíže k němu. Neznělo to mile, ale ani zle. Netušil, co si o nich á myslet. Natož, co by tu měl dělat.

“Nech si chutnat, mladej,” zeširoka se na něj usmál druhý muž. “A neomezuj se, jídla máme více než dost!” rozmáchl rukama, aby ukázal na celý bohatý hlavní stůl.

“J-já… Děkuji,” kývl a netušil co si dá. Oči by jedli, žaludek také, ale vše najednou sníst prostě nemůže. Nakonec se odhodlal pro nějaké ovoce, u většiny si vlastně ani nebyl jist, jestli se do dá jíst, ať už podle barvy nebo tvaru. Když to však bylo na stole, jíst se to možná dá. Hned u prvního se však spálil. Bylo to malé, oranžové, vypadalo to velmi chutně, ale hned při prvním kousnutí mu bylo jasní, že to asi nikdy nepozře. V ústech se mu rozlila hořko-kyselá chuť. Zkoušel si zachovat kamennou masku a statečně to spolknout, musel se sebou značně bojovat a ještě více se zapřít. Tak nějak si uvědomil, že maso asi bude lepší volbou. Co by se dalo zkazit na mase? Připálené nevypadalo. Hledal prkýnko, nebo cokoliv, na co by si mohl kousek masa položit, jenže před ním bylo jen cosi bílého, co svou velikostí připomínalo tác. Letmo se rozhlédl po místnosti. Když si všiml, že si na to cosi bílého všichni pokládají, to co mají v plánu sníst, usoudil, že to bude něco na styl prkýnka. A tak si na něj položil plátek masa. Vedle toho oválného - musí s vyzjistit jméno pro to - našel i špičatý nůž.

Než si stihl uříznout první kousek masa, aby jej ochutnal, dveře se s hlasitým BUM rozevřeli a do místnosti se vřítila ta malá divoženka. Jenže, teď v něm hrklo, že ta malá divoženka mohl být taky klučina, který neposedí. Za ním se připloužilo několik bojovníků, všichni mokří, jak si mohl všimnout. Byl mezi nimi i ten, kterého viděl, jak ho tygr shodil. Nevypadali moc šťastní, jen se usadili na kraje a hned se pustili do jídla. Byl si téměř jist, že spolu nemluví v dobrém, prudká gestikulace a zarudlé obličeje byly spíše znaky vzteklého rozhovoru.

Rozhodl se to ignorovat, raději by se věnoval jídlu.

Jenže než mohl zakrojit, vrazil do místnosti ještě i ten vodní tygr, jako by snad to děcko honil. Netušil, co udělat, jeden z těch upravených se ale postavil.

“Teo!” Okřikl malého chlapce. “Co jsem ti říkal. V jídelně NE, rozumíme si?” ruce měl položené na stole, byl nahrbený, působil až hrůzostrašně a byl si toho vědom. Jenže na toho malého caparta nic neplatí. měl pocit, že si s jeho matkou dopisuje stále, nebylo hodiny, aby ji neprosil o radu. Sledoval, jak se chlapec zarazil a tygr se rázem proměnit v kaluž. “Služebný a uklidit!” zařval na celou místnost. Nebylo to z plna hrdla, to uměl ještě ostřeji a hlasitěji. Sledoval provinilý výraz kluka. “A ty jim pomůžeš. Hezky zaklekni a uklízej. HNED!” sledoval, jak začal popotahovat a utekl na chodbu. O co víc ho potěšilo, že se pak vrátil s několika služebnými a začal uklízet. Ať si byl roztomilejší sebe víc, nedal se zastavit a to ho děsilo.

“Musel jsi být tak zlý?” zaslechl. Shlédl na něj a posadil se. “Děsíš nám tu hosta.”

“Musel,” odsekl příkře a podíval se na ne zrovna vonícího muže. “Po večeři vás zavedu do koupelen,” zamumlal na něj a sledoval vyděšený výraz. “Teď ale jezte,” přikázal a sledoval, jak se poslušně dal do jídla.

Zbytek jídla proběhl v relativním klidu.

 

Následující

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář